Něco se stalo. Dívka za sklem pozoruje město, zmítající se ve změti monstrózních výbuchů a záhadných blesků. Panika, chaos, lidé utíkají, křičí, padají. Celá tahle sekvence trvá asi dvě minuty a je to všechno, co z hrůzné apokalypsy uvidíme. Poté, co skončí úvodní titulky, se poprvé seznámíme s partou osob, jež nás budou celou stopáží provázet. Nejznámější z hereckého ansámblu je jednoznačně Michael Biehn, ostřílený veterán z filmů Jamese Camerona, vedle kterého se objeví například Rosanna Arquette či Milo Ventimiglia (syn Rockyho z posledního dílu o stejnojmenném boxerovi). Ve výsledku je to ale všechno fuk, jelikož herecké výkony ani neoslní, ani nezklamou. Tak či onak, všichni se krátce po zmíněné zkáze města sejdou v úkrytu, který si pod jedním činžákem zřídil trošku vyšinutý pan domácí. V úvodu je problémem zejména fakt, že přítomné postavy mluví. Už po patnácti minutách se mi při jejich pozorování do obličeje vloudil křečovitý úšklebek a nemohl jsem se ho hodnou chvíli zbavit. Když pomineme klišovité dialogy o nutné soudržnosti a sem tam nějaký ten hysterický výlev, dobrá polovina skupiny se rýsuje jako psychotická sebranka pomatenců, kteří za rohem mučí malá koťátka a shazují důchodce ze schodů. Pokud se v prvních ohlasech diváků objevovala slova o nepřirozeně rychlé proměně civilizovaných lidí v sadistické úchyly, musím podotknout, že se tak dotyční v náznacích jeví od samého začátku. Krátce na to přijde první vzrušení v podobě trojice maskovaných obrněnců, kteří však nepřinášejí záchranu, nýbrž nečekanou dávku násilí a dalšího chaosu. Kdo to byl, vojáci? A čí vojáci? Proč se chovali nepřátelsky? Nevíme, uvidíme. Snad. O další moment později se skupinka rozhodne, že jednoho ze svých navleče do uniformy po zabitém vojákovi a vyšle ho na průzkumný výlet ven. V tomto bodě dosahuje linie příběhu o zkáze světa kolem svého vrcholu: zjišťujeme, že je celý úkryt napojen na jakousi polní laboratoř, kde někdo provádí něco s nalezenými lidmi a očividně má zájem i o osoby, které se nacházejí v našem úkrytu. Nebo zájem přinejmenším měl – po krátkém incidentu končí celá naše skupinka zavařená ve svém příbytku, odsouzená k izolaci na dobu neurčitou. Píše se čtyřicátá minuta a film přepíná na fázi dvě. Protože se nyní už nemůžeme podívat ven a dohady o nastalém chaosu přeživší svádějí na arabské teroristy (více se o nastalé situaci nedozvíme), je na čase rozehrát hru v daných podmínkách. Na řadu přichází gradující psychický teror, který si směrem k závěru nezadá s legendami exploitačních hnusáren. Nemusím asi zmiňovat, že se skupinka rozpadne na více menších skupinek a jasněji se vyjeví, kdo je tady ten hodný a kdo zlý. Příběh sám o sobě není příliš originální. Jde o další variaci na téma izolovaná skupina v neobvyklých podmínkách, kde se podstata jednotlivců odhaluje až na kost. S logikou si také nerozumí vždy zrovna na sto procent. The Divide má štěstí, že je v rukou francouzského řezníka Xaviera Gense, kterému to sice dvakrát dobře nejde s psychologií (byť si herce vede v rámci možností slušně), vynahrazuje to však nekompromisností a odvahou, s níž útočí zejména v neskutečně vypjatém závěru. Nejsilnějším kladem se tak nakonec paradoxně jeví kolosální negativismus. Koňská dávka depresivních a stresujících faktorů je totiž jediná a vskutku vytrvalá zásada, jíž se film řídí. Spadá do ní odpornost charakterů některých přeživších a zbabělost jiných, spadá do ní nevědomost o dění venku, spadá do ní špína a nouze provizorního krytu, spadá do ní porcování mrtvol a jejich shazování do septiku. Negace útočí už v úvodu: jako první je ze scény odklizeno dítě, jehož matka se později zhroutí a věnuje se sexu se dvěma nejzvrhlejšími charaktery, což je obvykle doprovázeno praštěnými převleky a zvířecím (doslova) chováním. Zkáza světa se transformuje ve zkázu duše a těla. Dříve či později však nevyhnutelně přijde otázka, zda je film něco více než jen odporný. Filmu na jednu stranu můžeme jen těžko vytýkat nezodpovězené otázky o apokalypse; tvůrci prostě potřebovali důvod k izolaci skupiny postav a zvolili si tenhle. Zároveň ovšem drze bombardují divákovu zvědavost invazí ozbrojenců či návštěvou polní laboratoře. Tyto prvky se dokonce tváří, že prapůvodně svůj účel měly a přišly o něj až při scenáristických veletočích. To se jako diváci už nedozvíme. The Divide se docela těžko hodnotí. Chce být komorním thrillerem, přičemž na to nemá myšlenku, herce ani režiséra, nezvládá věrohodné psychologické zákruty a diváka terorizuje pouze svou permanentní odporností. Mohl bych ho šmahem odsoudit jako samoúčelnou a neoriginální zvrhlost, která navíc zajímavější náznaky ponechává nezodpovězené; pokud si však libujete v depresivních ždímačkách všeho druhu, budete nejspíše spokojeni. K tomu vám dopomůže i vynikající soundtrack a především závěrečná desetiminutovka, jež přinese menší zvrat (spíše pochopitelné, byť nečekané vyvrcholení gradace předchozího dění) a přízračnou scénu v septiku a za ním. Až tady se dostavila nefalšovaná husí kůže, rozkmitané emoce a audiovizuál dotýkající se dokonalosti. Ta chvíle odchodu, ten závěr... to je učiněná nádhera.

Originální trailer filmu The Divide