Když Kirk Douglas před dvaceti lety obdržel cenu Amerického filmového institutu za celoživotní přínos domácí kinematografii, vyslechnul si od předávajícího George Stevense Jr. tato slova: "Žádný jiný herec hlavních rolí nás nezavedl do tak beznadějně temných zákoutí duše, jen aby nám odhalil podstatu lidské nátury v její úplnosti." Asi se shodneme, že pan Stevens Jr. byl patetický až běda, ale vystihl příznačný rys, kterým se herec lišil od řady kolegů či konkurentů - Kirk Douglas nepřikrášloval záporné charaktery ve jménu sympatií publika. A právě takového herce hledal režisér Billy Wilder, když se o čtyřicet let dřív chystal natočit svůj nejkontroverznější film. Za Wilderovu stereotypně omílanou pověst cynika ve skutečnosti nemůže ani tak věhlasný Sunset Blvd., kde režisér vytáhl ze skříně nejednoho hollywoodského kostlivce, jako právě o rok mladší Eso v rukávu. Méně známá, ale dodnes výstižná kritika senzacechtivého žurnalismu i jeho bezelstných konzumentů v kinech propadla. Nejen to, dokonce vyvolala vlnu štvavých článků proti režisérovi. Billy tehdy utržil rány jak od samotných novinářů, tak od představitelů svého domovského studia Paramount, kteří se filmu chopili jako zástupného důvodu k vyřizování osobních účtů. Proč ten povyk? Režisér se v politicky ožehavé době odvážil ukázat na konkrétním příběhu (volně inspirovaném vydatnou medializací skutečné události z 20. let), jak může malé neštěstí lokálních parametrů nabobtnat v nevkusný mediální karneval sadisticky natahované senzačnosti. Protože bulvární obchod s hluboce lidskými příběhy (v novinářském žargonu zkráceně HLP nebo háelpéčko), ať už v podobě nezvěstných holčiček, zahynulých sportovců nebo čehokoli jiného, vesele kvete i dnes a čtenáři těchto zpráv jsou stejně sugestibilní jako před sedmdesáti lety, Wilderův film o ohýbání reality je nakonec trvanlivější, než by kdokoli z jeho soudobých kritiků předvídal. A má dodnes děsivou hlavní postavu. Když se novinář Chuck Tatum (Kirk Douglas) přišel ucházet o místo v redakci jedné ospalé díry v Novém Mexiku, nezastíral před šéfredaktorem, že zažil lepší časy. Ano, je pravda, že z jedné redakce ho vyhodili kvůli pití ("Nepil jsem moc, jenom moc často.") a z další kvůli avantýře se ženou vydavatele. I na nějakou tu žalobu došlo, proč to nepřiznat, ale nemá přece smysl marnit čas vyprávěním o dalších sedmi vyhazovech. Teď se eso z New Yorku, Chicaga a Detroitu zjevilo tady v Albuquerque, takové štěstí jako jeho angažmá už stejně redakci nepotká, proč tedy nepřejít rovnou k výši honoráře. Venku se to hemží sólokapry a Chuck je musí pochytat, ne se zdržovat čtením mantry PIŠTE JEN PRAVDU, která visí v podobě výšivky na šéfově stěně. Od první scény je jasné, co je Chuck Tatum zač. Můžete stejně jako šéfredaktor přimhouřit obě oči a ocenit jeho kuráž, ale člověka, jemuž byste svěřili své dítě nebo úspory, v něm jistě neuvidíte. A věřte, že Chuck pověst, která ho předchází, beze zbytku naplní. Byl by hřích zabíhat do podrobností, snad tedy jen velmi obecně: Chuck brzy zjistí, že maximum vzrušujícího dění v Albuquerque nabízí všeho všudy soutěž v odchytu chřestýšů. Jistě by z ní vychřestil přijatelnou reportáž, kdyby cestou na tu slávu nenarazil na větší terno. Jakýsi horník jménem Leo Minosa (Richard Benedict) prý uvízl v ruinách nedalekého dolu. To vypadá jako začátek hluboce lidského příběhu na titulní stránku. Snad i na dvě za sebou. A možná, čistě hypoteticky, by se dala skutečnost upravit a zkomplikovat tak, aby měl Chuck postaráno o seriál na celý týden... Eso v rukávu jistě nebylo prvním filmem, který se pokusil konfrontovat vznešené poslání hlídacích psů demokracie s prozaickou realitou. Takový Walter Burns, šéfredaktor z Hawksovy novinářské konverzačky Jeho dívka Pátek (nebo z Wilderova pozdějšího zpracování téže látky Na titulní straně), je přece okoralý pragmatik, zcyničtělý léty pásové výroby zpráv, které vytváří z čehokoli. I on si rád povolí svazující opasek profesní etiky. Dělá to ale v zájmu dobré věci, jakou je očištění jména nevinně odsouzeného člověka nebo odhalení korupčního skandálu. Zato Eso v rukávu je všechno, jen ne komedie, a je těžké hledat pro jednání hlavního antihrdiny polehčující okolnosti. Přiznám se, že když jsem Wilderův film viděl poprvé, měl jsem potíže tak arcizápornou hlavní postavu, jakou je Chuck, vůbec akceptovat. Rozdíl mezi ním a řekněme Walterem z Pojistky smrti nebo Joem ze Sunset Blvd. spočívá v tom, že posledně jmenovaní se na temnou stranu přidávají váhavě, s pochybnostmi a výčitkami svědomí. Kromě toho známe i světlejší stránky jejich osobností. Jenže Chuck Tatum se stal zlým člověkem někdy v minulosti, před začátkem syžetu a z důvodů, které si můžeme jen domýšlet. Připustíme-li, že má jeho osobnost i kladné stránky, nelze zamlčet, že je využívá zásadně v zájmu vyššího zla, principu "jen špatné zprávy se prodávají", který povýšil bezmála v náboženství. Ne, není snadné takovou postavu akceptovat, ale snad ještě těžší je odtrhnout od ní oči, což je stejnou měrou pochvala Kirka Douglase jako Billyho Wildera. Jednou z těch naznačených dobrých vlastností, využívaných ve prospěch zla, je například Chuckova nepopiratelná empatie. Dokáže rychle prokouknout lidi, získat si jejich důvěru, odhadnout slabosti a dokonale jich využít ve svůj prospěch. Ví, že novinářský elév touží po rovnoprávné pozici se zbytkem redakce a místní starosta po znovuzvolení; poznal, že žena zasypaného horníka se cítí být příliš mladá a plná života, než aby nadosmrti uvízla v zaprášené Albuquerque. Nezbytnou spolupráci každého z nich si Chuck koupí sugestivním slibováním právě toho, po čem daná osoba touží. Postupně se tedy odhalují i temné stránky vedlejších postav, více či méně dobrovolně vmanipulovaných do Chuckova plánu. Neblahé vlastnosti jako přizpůsobivost, sebestřednost a především úplatnost. Eso v rukávu je skutečně film, v němž se idealista nemá čeho zachytit a v co doufat. Za kladnou postavu v pravém smyslu slova nelze považovat ani zavaleného horníka, protože podobně jako oběť v detektivkách ani Leo vzhledem ke své situaci nemůže svůj kladný charakter aktivně projevit v činech. Zbývá mu jen čekat a spoléhat na činy ostatních. Pokud by vás snad napadlo, že je možné se ztotožnit alespoň s hlediskem klamaných čtenářů Chuckových článků, pak vězte, že Wilder je ukazuje jako naivní hlupáky bez schopnosti kritického myšlení. Ovšemže reportáže vyvolají masovou spoluúčast. Ta se ale projevuje vlastně jen dychtěním čumilů po detailech a místo celé události se i kvůli nim brzy promění v improvizovaný karneval s kempem a kolotočem. Jezdí se sem na výlet, za zážitkem a pro dobrý pocit, oč lepší jsme lidé, když se tak pospolitě dojímáme cizím neštěstím. A teď uhněte, já tu byl dřív. Tak misantropický pohled na lidskou rasu přirozeně nevyvolal žádné ovace. Američtí diváci film víceméně ignorovali a nenechali se přesvědčit ani jeho znovuuvedením pod novým názvem The Big Carnival. Film získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Benátkách, ale kritická reflexe na domácí půdě byla smíšená a z větší části odmítavá. Někteří publicisté sahali k nečekaně silným slovům. Zfanatizováni atmosférou doby, obviňovali Billyho Wildera z protiamerické činnosti a jako evropskému imigrantovi (a někdejšímu novináři) mu vyčítali, že kouše do rukou, jež ho krmily. Žurnalista jménem Herbert Luft dokonce napsal dlouhou obžalobnou esej o Wilderových filmech nazvanou Otázka dekadence, na niž reagoval dřívější režisérův spoluscenárista a producent Charles Brackett (toho času prezident Americké akademie filmových věd a umění) opoziční esejí Otázka smyslu pro humor.
Jak víme, režisér se z kritické odezvy brzy oklepal a natočil spoustu dalších filmů, více či méně oblíbených. Eso v rukávu ale čekalo na uznání přibližně šedesát let a fakticky doceněno bylo až po režisérově smrti u příležitosti stále častějších retrospektiv jeho tvorby. O trvanlivosti jeho dřívější neblahé pověsti leccos vypovídá i záměr z 90. let natočit remake. Z jakési pověrčivé obavy z prokleté látky se příběh tak dlouho přepisoval, až byl o něčem jiném. Možná jste výsledek s názvem Město šílenců viděli a možná se vám dokonce líbil. Pak radím neohlížet se na prastaré reference tisku a zkusit i Eso v rukávu. Nic není staršího než včerejší noviny, zato filmy Billyho Wildera jsou pozoruhodně odolné.