I do našich kin občas zabloudí nějaký ten neamerický či neanglický film. Nechci tedy nikomu křivdit, zase tak málo jich není, ale Slepá upřímně není typickým snímkem, který by se naše kina rozhodla promítat. Dostat se do tuzemské distribuce tu zřejmě pomohl fakt, že tato režisérská prvotina Eskila Vogta slavila úspěch před rokem na 49. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Určitě se však jedná o zajímavý a netradiční snímek.

Hned na začátku jsme seznámeni s Ingrid (Ellen Dorrit Petersen), která nedávno přišla naprosto znenadání o zrak a vypořádává se nyní se slepotou, jež jí pomáhá objevovat nová zákoutí její představivosti. Skrze tok jejích myšlenek také poznáváme jejího manžela Mortena (Henrik Rafaelsen), jenž ji plánuje opustit a přes internetovou seznamku se intimně sblíží s mladou matkou Ellin (Vera Vitali), ovšem i ta náhle propadá slepotě.

Kromě tohoto milostného trojúhelníku je větší postavou filmu ještě Einar (Marius Kolbenstvedt), osamocený kamarád Mortena s podivnými úchylkami, jenž má slabost pro svou sousedku Ellin. Přestože je Ingrid slepá, podezírá svého manžela z nevěry, ale nemá se komu svěřit, jelikož ani neopouští dům. A tak je nadále vězněm sebe samotné a své bujné fantazie, díky níž se film zamotává více a více.

Klíčovým problémem Slepé je, že se za hodinu a půl stihne promíchat realita s Ingridinými představami natolik, že i soustředěný divák nemá šanci zjistit, co se vlastně děje. Ingrid si představuje sebe jako Ellin, Ellininu dceru jako syna, sebe v různých nereálných situacích a z toho všeho se stane tak obrovský chaos, že se to už nedá ukočírovat. Vogt se zřejmě snažil o paralelu mezi oběma ženskými postavami, ale ztratil se v tom sám. A nebo nedokázal pouze cestu k pochopení ukázat nám, divákům.

Zmatenost filmu je pro mne zásadním problémem, jedná se však o jedinou věc, kterou počinu mohu vytknout. Přesto dokázala znepříjemnit podívání opravdu značně, takže už to žádný z dalších aspektů, které byly pětihvězdičkové, nezachránil. Velmi patrné tu bylo, že Eskil Vogt je hlavně scenáristou, scénář se totiž povedl špičkově. Příběh sice je poměrně jednoduchý, ale velmi neotřelý díky fázím mimo realitu a podařilo se tu skvěle spojit dohromady osudy všech postav a prozkoumat jejich nitra, i přestože některé něměly na plátně tolik místa jako Ingrid.

Úžasné jsou i atmosféra a kamera, barvy utlumené na minimum a převaha světlých odstínů v krásné hře se světlem navozuje pocit severu. A toto barevné spektrum i evokuje pochopení toho, jak se cítí Ingrid, která si v paměti přehrává, jak vypadá svět kolem ní, což postupně zapomíná. Tato metafora v podobě blednutí světa kolem je tedy opravdu skvěle použitá. A sedí k Ingridinému monologu na začátku, kdy vysvětluje, že už začíná pomalu zapomínat detaily toho, jak co vypadá a brzy zapomene vše.

Herecky vyčnívá hlavně zmiňovaná představitelka hlavní role Ellen Dorrit Petersen, ta se v branži pohybuje teprve pár let, ale její výkon je opravdu strhující. Už jen její schopnost hrát tak přesvědčivě slepou osobu je obdivuhodná. Velmi povedená by však její role byla i bez slepoty, velmi silné jsou tu její monology a chvíle samoty v jejím bytě. Petersen už za sebou má více uspěšných filmů jako Rozbouřené vody nebo Král z ostrova Bastøy, takže s trochou štěstí o téhle talentované norské krásce ještě uslyšíme.