Předně, nejde o Zelenkovu prvotinou (a to ani na poli hraného filmu, jak bývá někdy dodáváno), protože před nimi napsal a režíroval dva mockumenty, tj. fikce tvářící se jako dokumenty: Visací zámek 1982 - 2007 a Mňága - Happyend. Pokud by chtěl někdo namítat, že Knoflíkáři se netváří jako non-fikční počin, lze upozornit na to, že používají řadu autentizujících postupů příznačných pro jeho mockumentární mystifikace: "historické" záběry, rozhlasová vysílání, městské legendy apod.
Nejde ani o povídkový film, respektive původně o něj jít mělo, ale producent Čestmír Kopecký navrhl Zelenkovi provázání jednotlivých příběhů postavou taxikáře. Jestli by někdo měl/a potřebu poukázat na Noc na zemi od amerického nezávislého tvůrce Jima Jarmusche, kde sledujeme příhody 15 postav v 5 taxících v 5 světových městech ve - s ohledem na fabuli, nikoliv čas projekce - stejný čas, nejspíš by rozpoznal/a ústřední inspirační zdroj. Zaměnil/a by jeden typ vyprávění, případně organizace výstavby za jiný.
Knoflíkáři jsou příkladem tzv. síťového vyprávění, v případě kterého velká spousta postav může být propojena různými způsoby: prostřednictvím automobilové bouračky, což bývá poměrně časté (např. Pulp Fiction: Historky z podsvětí, Amores perros - Láska je kurva); prostřednictvím médií, která jsou poslouchána anebo sledována (Prostřihy, Magnolia); prostřednictvím sdíleného, jasně vymezeného prostoru (např. Lidé v hotelu, ale i všechny dříve zmiňované), případně putující rekvizity a napříč "epizodami" procházející postavy (např. Válečný kůň, Winchester ´73). A vše zastřešuje významový rámec, který dává smysl jednotlivým, zprvu odděleným příběhům. S interpretací, čím jsou jednotlivé části u Zelenky spojeny, si divák/divačka nemusí příliš lámat hlavu. Pro jistotu je to napsáno na přední straně obalu: "o náhodě a synchronicitě dějin." Každá část je pak interpretována vzadu: "o dávném prokletí, lidské nevěře, podivných úchylkách, nečekaném zázraku i pokryteckém odpuštění." Knoflíkáři nejsou pozoruhodní tím, co sdělují, ale jak, protože velmi neobvykle dochází k provázání více postupy: za pomocí prostoru (Praha), médií (rozhlasový pořad, kdy jedna historická událost slouží k zarámování celého vyprávění), postav (nejenom zmiňovaný taxikář) i nehody (automobilové, spojující dva příběhy, domnělé vlakové, spojující opět dva příběhy).
Mnohdy nejde jenom o propojení, ale i důmyslné pointování, které změní náhled na předchozí dění a které promění žánr z komedie na tragédii. Nejde proto o pouhé hlášky anebo etudy podpořené hereckým výkonem, ale o vzájemný vztah mezi jednotlivými "povídkami". Ačkoliv síťové vyprávění není v celosvětovém kontextu v 90. letech minulého století ničím výlučným, způsob vztahování "epizod" u Knoflíkářů je. Navíc i po skoro dvou dekádách zůstávají nejlepším zástupcem tohoto způsobu vyprávění a výstavby uměleckého díla v domácím kontextu, protože z dalších je až příliš patrný scenáristický konstrukt (Samotáři, Horem pádem, Mamas & Papas).
BLU-RAY:
Distribuční společnost Magic Box spolupracuje s Českou televizí na vydávání klasických anebo kultovních tuzemských děl na nosičích pro domácí kina. Knoflíkáři jsou po Pelíšcích, Samotářích, Je třeba zabít Sekala či Zapomenutém světle dalším z výsledků této spolupráce. Provedení je v podstatě shodné s těmi předchozími. Obal, který má na přední straně motiv z plakátu a nápis "remasterovaná verze", na vnitřní je bez jakéhokoliv potisku. Disk, který po audiovizuální stránce představuje lepší DVD, po bonusové nenabízí (s výjimkou Pelíšků a Samotářů, u nichž byla převzata část materiálů) nic navíc. Vzhledem k tomu, že se jedná jednak o ceněné, jednak divácky velmi oblíbené tituly, zamrzí, že se nikdo neobtěžoval s tvorbou bonusů v podobě komentářů anebo rozhovorů s herci a tvůrci po letech, případně zařazením něčeco z archívů. Částka za disk totiž u všech jmenovaných snímků odpovídá tomu, kolik byste dali za starší zahraniční film, který má kvalitní obrazový a zvukový přepis a spoustu bonusů.
OBRAZ A ZVUK: Označení "remasterovaná verze" vyvolává určité očekávání, které je třeba mírnit. Jak bylo napsáno, obraz (v původním formátu 1,66:1) a zvuk (ve zbytečném upmixu do DTS-HD Master 5.1) oproti staršímu typu nosiče představují znatelný upgrade, ale nejedná se o nic srovnatelného se zahraničními tituly a samotná obrazová a zvuková prezentace je místy značně problematická. Největší potíž je s její nevýrazností (u zvuku) a nevyrovnaností (u obrazu).
Dialogy a monology postav jsou velmi dobře srozumitelné, ale jenom do chvíle, kdy nedochází k jejich překrývání, jako je tomu v části se sexuálními deviacemi rodičů páru, který se má brát. Zvukové efekty vyniknou jenom v několika případech, při svržení bomby, autohavárii a při plivání na lokomotivu. Obraz zase trpí značnými kvalitativními skoky. Barevná paleta je reprodukována věrně (s ohledem na intenci), v tmavších pasážích se nic podstatného neztrácí a při bližším rámování jsou dobře prokreslené detaily. Ovšem při vzdálenějším rámování a obzvlášť v interiérových scénách v pozdější části snímku (u psychiatra, u rodičů) je přítomno velké množství zrna a šumu, což působí rušivě.
Nic. Ani výběr kultovních scén či hlášek, jako tomu bylo u Pelíšků. Absence jakýchkoliv přídavných materiálů zamrzí o to víc, že navzdory Zelenkově nevýřečnosti byla stopa s jeho komentářem na discích k Samotářům a Roku ďábla zajímavá. Nabízely se (vzhledem ke spolupráci s Českou televizí) alespoň vyňaté pasáže z předávání Českých lvů, případně z tematických dokumentů mapujících porevoluční českou kinematografii (Rozmarná léta českého filmu). Nejspíš nemá smysl řešit a pátrat, proč je tomu tak, že nic není.