Pro oba tvůrce je příznačné, že i v jejich pozdějších počinech, ve kterých postavy spontánně nezpívají a choreografovaně netančí, používají stylistické postupy spojované právě s muzikály. U Minnelliho i Donena je to zejména práce s barevným laděním filmu. U prvního jmenovaného nálada spojená s konkrétní barvou ovlivňovala všechny prvky předkamerového prostoru, u druhého se "omezovala" na volbu kostýmů, které na sebe svou okázalostí strhávaly pozornost.
V Šarádě jich Audrey Hepburn vystřídá hned několik, přičemž jejich zabarvení má ve vyprávění svůj význam, od tmavého smutečního přes červené vyjadřující její ohrožení až po radostnou světle žlutou. O oblečení ale ve filmu nejde, ústředním McGuffinem je 250 000 dolarů, jež chce získat skupinka potenciálně nebezpečných mužů (James Coburn, George Kennedy, Ned Glass), kteří věří, že je má Regina Lampert (Hepburn). Není v tom ale sama, nápomocný - alespoň se to zprvu zdá - jí je "Peter Joshua" (Cary Grant).
Pojem "McGuffin", který zavedl Alfred Hitchcock, nebyl použit v předchozím odstavci náhodou. Šaráda bývá přijímána jako jeden z nejlepších hitchcockovských filmů, jaký kdy byl natočen. Vzhledem k saulbassovským úvodním titulkům, většímu než malému množství černého humoru, zaměnitelnosti identit postav a slabosti pro zadní projekce i koketování se žánrem thrilleru by se Donenův snímek dal označit za hitchcockovský.
Zapomínalo by se ale na podstatný rozdíl v tvorbě napětí u obou režisérů. U Hitchcocka je dáno komunikativností vyprávění, kdy víme víc, a tak se o postavy strachujeme. U Donena naopak nekomunikativností vyprávění, které vytváří nejistotu, jak se ta která postava (ne)zachová. Šaráda má blíž ke komediální romanci než k thrilleru, protože veškeré prvky napínající diváka jsou pouze záminkou k prozkoumání různých podob vztahu mezi ústředním párem Grant-Hepburn. A chemie mezi nimi funguje na výbornou - stejně jako film, a to i po více než padesáti letech od svého vzniku. (9/10)
Upoutávka k filmu Šaráda (1963)
BLU-RAY:
Magic Box koncem minulého roku potěšil fanoušky, když vydal několik katalogových titulů, které sice vznikaly v lokálním authoringu, ale na zcela lokalizovaných discích nechyběly bonusové materiály a krabičky byly stylově barevně odlišeny. V této činnosti společnost pokračuje v mnohem menší míře i letos (Žízeň po životě, Majestic, Chicago, Talentovaný pan Ripley, Pravidla moštárny ad.), ale začátkem dubna přišlo první zklamání. Je jím recenzovaná Šaráda, která ve Spojených státech vyšla ve dvou "verzích": od Criterionu a výroční od Universalu. Tuzemská edice co do obrazového a zvukového přepisu vychází nejspíše ze slabší druhé a neobsahuje bonusový materiál ani z jedné. A k tomu "přidává" chybu v titulcích, kdy v případě některých dialogů v pasážích, v nichž spolu postavy hovoří přes telefon, je na začátku řádku písmeno "E".
Featurette 100 Years of Universal: The Carl Laemmle Era
OBRAZ A ZVUK:
Šaráda je stará již více než půlstoletí, ale obraz a zvuk je na velmi dobré úrovni, i když se ani v jednom případě nemůže řadit k referenčním titulům, a to ani mezi katalogovými disky. Existují dva obrazové a zvukové přepisy: "criterioňácký" se snaží o co největší věrnost, "universalácký" - v případě zvukové stopy - o dostání současným standardům. Puritány nejspíš nepotěší, že "tuzemská" verze má mnohem blíže k druhému zmíněnému.
U obrazu potěší, že neobsahuje žádné nečistoty, škrábance apod., v první polovině filmu dobře vyniknou i barvy (zejména kostýmy) a v tmavých pasážích se nic neztrácí. Prezentace je ale nevyrovnaná, a tak barevná paleta v polovině druhé pobledne (aniž by se jednalo o zjevný záměr) a je přítomno více scén, na kterých je patrné měkčení, a tak nejsou ideálně ostré. Zvuk je naprosto zbytečně rozmixován do pětikanálu, ale kdybyste si to nepřečetli na obalu anebo jinde, ani byste to nejspíš nepoznali. Dialogy jsou sice čisté a jasně srozumitelné, místy vynikne dílčí zesílený zvukový efekt a oscarová hudba Henryho Manciniho je při úvodních titulcích výrazná, ale jinak jde o lepší mono. Příznivci dabingu vedle originální zvukové stopy naleznou i původní český dabing s hlasově přesným obsazením (a ne tak přesným překladem). (7/10)
Featurette 100 Years of Universal: The Lew Wasserman Era
BONUSY:
Není tu nic k vidění ani slyšení. Útěchou může být, že ani v zahraničí nemá Šaráda velkou spoustu bonusových materiálů. Ve Spojených státech vyšly dvě edice, první od Criterionu a druhá od Universalu při příležitosti 50. výročí snímku. Criterion - navzdory péči, které jinak věnuje bonusům - nabízel pouze audiokomentář režiséra Stanleyho Donena a scenáristy Petera Stonea a upoutávku; k balení pak byl přiložen booklet s esejí Bruce Edera. Zahraniční recenze se neshodují v tom, jestli je povídání obou pánů informativní a zábavné, nebo naprostou ztrátou času kvůli vyjadřování se k tomu, co divák vidí. Universal nemá audiokomentář, zato dva promo featuretty, které mapují dvě etapy studia - za vedení Carla Laemmleho a Lewa Wassermana. O moc jsme tedy nepřišli. (0/10)
ZÁVĚR:
Pojem "McGuffin", který zavedl Alfred Hitchcock, nebyl použit v předchozím odstavci náhodou. Šaráda bývá přijímána jako jeden z nejlepších hitchcockovských filmů, jaký kdy byl natočen. Vzhledem k saulbassovským úvodním titulkům, většímu než malému množství černého humoru, zaměnitelnosti identit postav a slabosti pro zadní projekce i koketování se žánrem thrilleru by se Donenův snímek dal označit za hitchcockovský.
Zapomínalo by se ale na podstatný rozdíl v tvorbě napětí u obou režisérů. U Hitchcocka je dáno komunikativností vyprávění, kdy víme víc, a tak se o postavy strachujeme. U Donena naopak nekomunikativností vyprávění, které vytváří nejistotu, jak se ta která postava (ne)zachová. Šaráda má blíž ke komediální romanci než k thrilleru, protože veškeré prvky napínající diváka jsou pouze záminkou k prozkoumání různých podob vztahu mezi ústředním párem Grant-Hepburn. A chemie mezi nimi funguje na výbornou - stejně jako film, a to i po více než padesáti letech od svého vzniku. (9/10)
BLU-RAY:
Magic Box koncem minulého roku potěšil fanoušky, když vydal několik katalogových titulů, které sice vznikaly v lokálním authoringu, ale na zcela lokalizovaných discích nechyběly bonusové materiály a krabičky byly stylově barevně odlišeny. V této činnosti společnost pokračuje v mnohem menší míře i letos (Žízeň po životě, Majestic, Chicago, Talentovaný pan Ripley, Pravidla moštárny ad.), ale začátkem dubna přišlo první zklamání. Je jím recenzovaná Šaráda, která ve Spojených státech vyšla ve dvou "verzích": od Criterionu a výroční od Universalu. Tuzemská edice co do obrazového a zvukového přepisu vychází nejspíše ze slabší druhé a neobsahuje bonusový materiál ani z jedné. A k tomu "přidává" chybu v titulcích, kdy v případě některých dialogů v pasážích, v nichž spolu postavy hovoří přes telefon, je na začátku řádku písmeno "E".
OBRAZ A ZVUK:
Šaráda je stará již více než půlstoletí, ale obraz a zvuk je na velmi dobré úrovni, i když se ani v jednom případě nemůže řadit k referenčním titulům, a to ani mezi katalogovými disky. Existují dva obrazové a zvukové přepisy: "criterioňácký" se snaží o co největší věrnost, "universalácký" - v případě zvukové stopy - o dostání současným standardům. Puritány nejspíš nepotěší, že "tuzemská" verze má mnohem blíže k druhému zmíněnému.
U obrazu potěší, že neobsahuje žádné nečistoty, škrábance apod., v první polovině filmu dobře vyniknou i barvy (zejména kostýmy) a v tmavých pasážích se nic neztrácí. Prezentace je ale nevyrovnaná, a tak barevná paleta v polovině druhé pobledne (aniž by se jednalo o zjevný záměr) a je přítomno více scén, na kterých je patrné měkčení, a tak nejsou ideálně ostré. Zvuk je naprosto zbytečně rozmixován do pětikanálu, ale kdybyste si to nepřečetli na obalu anebo jinde, ani byste to nejspíš nepoznali. Dialogy jsou sice čisté a jasně srozumitelné, místy vynikne dílčí zesílený zvukový efekt a oscarová hudba Henryho Manciniho je při úvodních titulcích výrazná, ale jinak jde o lepší mono. Příznivci dabingu vedle originální zvukové stopy naleznou i původní český dabing s hlasově přesným obsazením (a ne tak přesným překladem). (7/10)
BONUSY:
Není tu nic k vidění ani slyšení. Útěchou může být, že ani v zahraničí nemá Šaráda velkou spoustu bonusových materiálů. Ve Spojených státech vyšly dvě edice, první od Criterionu a druhá od Universalu při příležitosti 50. výročí snímku. Criterion - navzdory péči, které jinak věnuje bonusům - nabízel pouze audiokomentář režiséra Stanleyho Donena a scenáristy Petera Stonea a upoutávku; k balení pak byl přiložen booklet s esejí Bruce Edera. Zahraniční recenze se neshodují v tom, jestli je povídání obou pánů informativní a zábavné, nebo naprostou ztrátou času kvůli vyjadřování se k tomu, co divák vidí. Universal nemá audiokomentář, zato dva promo featuretty, které mapují dvě etapy studia - za vedení Carla Laemmleho a Lewa Wassermana. O moc jsme tedy nepřišli. (0/10)
ZÁVĚR:
Šaráda funguje výborně jako hitchcockovský thriller i jako komedie záměn, přičemž obě polohy skvěle zvládá ústřední herecké duo Grant a Hepburn. Chcete-li updatovat DVD, Blu-ray je správnou volbou, protože nabízí o několik tříd lepší obraz a zvuk. Nejsou na něm ale žádné bonusové materiály a chyba v titulcích dovede být poměrně rušivá. Je dobře, že u nás tato klasika vyšla, ale ze strany studia si rozhodně zasloužila lepší péči, srovnatelnou s tou, která se dostala předchozím katalogovkám vydaným Magic Boxem.