O tom, že když dlouho hrajete ve velkolepých hollywoodských filmech a pracujete s těmi nejlepšími režiséry, máte pak občas touhy něco natočit sami, jste si už v úvodu našich recenzí mohli přečíst mnohokrát. Proto vás toho tentokráte ušetřím a prozradím jen, že do dlouhé řady režírujících herců se nyní přidává i držitel Oscara za film Gladiátor a novozélandský rodák, který ovšem od raného dětství žije v Austrálii, Russell Crowe, jenž představuje svůj debutový počin s českým názvem Cesta naděje.

Ten vypráví o australském farmáři Joshuovi Connorovi, který má zvláštní talent pro hledání vody ve vyprahlé krajině (odtud také původní název filmu The Water Diviner - proutkař). Zároveň ale trpí velkým traumatem, protože jeho tři synové odešli bojovat do první světové války a on tomu nijak nezabránil. Když mu zemře milovaná manželka, rozhodne se na její počest (a pro svůj klid) své potomky najít a vydává se proto na druhou stranu světa, kde zřejmě v bitvě u Gallipoli všichni padli. Dostane se tedy přímo doprostřed hroutící se Osmanské říše, kde je navíc kvůli národnosti považován za okupanta a místní se s ním nechtějí moc bavit. Příliš mu nepomáhají ani jeho vlastní úředníci, kteří by ho nejraději transportovali zpět do vlasti. On se ale nevzdává a věří, že syny najde a pochová doma.

Myslím si, že si mohu dovolit napsat, že Croweova prvotina vyvolá hodně rozporuplné reakce a její hodnocení se budou pohybovat téměř na všech spektrech hodnotící škály. Tvůrce v ní totiž zachycuje velice zvláštní atmosféru, která prostupuje celým filmem a přenáší na diváka kouzlo australské farmy a posléze i turecké vesničky. Kamera, za níž stojí držitel Oscara a uznávaný Andrew Lesnie, je vesměs překrásná, a ačkoli někdy volí dost kýčovité záběry, v drtivé většině není prvoplánová a dokáže využít atraktivních lokací. Právě na ní je vidět veliká inspirace poetikou Ridleyho Scotta. Za zmínku určitě stojí i chvílemi takřka epická hudba Davida Hirschfeldera, která asi samostatně moc fungovat nebude, v kontextu filmu je ale zcela přesná.

Příběh, který může být pro někoho zásadním problémem, je sice vystavěn dost předvídatelně a jeho další směřování se po pár desítkách minut dá bez potíží odhadnout, pokud ale budete naladěni na té správné vlně, nemělo by vám to až tak vadit. Crowe v něm navíc velmi citlivě pracuje s postavami a pečlivě buduje vztahy mezi nimi tak, aby nic nebylo směšné a vše mělo svůj přirozený vývoj. Vysloveně potěší i značně zvládnuté válečné sekvence, jež nejsou nijak drsné, na druhou stranu ani nikterak zidealizované.

Sám tvůrce pak snímek svým charismatem jednoznačně "táhne" v hlavní roli a na jeho civilním výkonu, jenž je nejlepší za poslední roky, je vidět, jak moc mu na celém projektu záleželo. I ostatní s ním udržují krok, a i když tuzemský divák pozná zřejmě jen tvář solidně hrající Olgy Kurylenko, tak také turečtí představitelé jsou vybráni výborně.

V kontextu všeho výše napsaného pak nejvíce zamrzí silně nevyrovnané tempo, na němž je nejvíc znát, že jde o autorský debut. Někdy je totiž poměrně svižné, jindy je ale dost rozvláčné a narušováno několika zbytečnými a natahovanými flashbacky. S tím úzce souvisí i přetažená stopáž, která sice nedosahuje ani standardních dvou hodin, najde se v ní ale spousta scén, která mohla a nejspíš i měla skončit ve střižně, protože svůj praktický význam tu příliš nemá. Škoda také přehnaně pohádkového a idylického konceptu ústředního příběhu, jenž je opravdu někdy až moc nereálný.

Pro Cestu naděje tak platí, že není ničím originální ani výjimečná a nenabízí absolutně nic, co bychom neviděli už někde jinde, přesto jde o víc než solidní režijní debut, který sice někteří mohou (a možná oprávněně) považovat za jeden velký kýč, nicméně je na něm především vidět, jak moc je tohle téma pro Australany důležité a také to, jak moc ho chtěl Crowe přivést na svět, splnit si tak sen a dát si dárek ke svým loňským padesátinám. Pokud máte pro podobné počiny slabost, neváhejte a do kina vyražte, neměli byste být zklamaní.

Český trailer filmu Cesta naděje / The Water Diviner