Počátkem třicátých let byl gangsterský film na vrcholu, což souviselo se vzestupem studia Warner Bros., jehož byl doménou. Z té doby pochází ikonické filmy tohoto žánru: Malý Caesar (Little Caesar) Mervyna LeRoye a Veřejný nepřítel (Public Enemy) Williama Welmanna. Příběhy z období prohibice o vzestupu a pádu gangstera se těšily divácké oblibě a jejich herečtí představitelé se doslova přes noc stali hvězdami. Kromě Edwarda G. Robinsona a Jamese Cagneyho takto úspěšně začali kariéru i Paul Muni a George Raft, kteří v roce 1932 ztvárnili ústřední protagonisty Zjizvené tváře (Scarface) Howarda Hawkse. Muni svůj status hvězdy potvrdil ještě v témže roce rolí v proto-noiru Jsem uprchlý galejník (I Am a Fugitive from a Chain Gang) již jmenovaného režiséra Mervyna LeRoye. Ze zmíněných gangsterek dnes s odstupem bez pochyb působí nejživěji právě snímek Howarda Hawkse, který šel oproti předchozím mnohem dál v zobrazení násilí. Během hodiny a půl se zde odehraje téměř třicítka vražd a zdá se, že výstřely ze samopalů nikdy neutichnou. Není proto divu, že věhlasný producent Howard Hughes měl s uvedením Zjizvené tváře nemalé problémy (gangsterské filmy se všeobecně potýkaly s výtkou, že idealizují zločin a jejich hrdina proto musel být na konci vždy potrestán smrtí). Přestože v Hawksově snímku byly některé scény vystřiženy a přetočeny a byl přidán podtitul "The Shame of the Nation" (který korespondoval s odsudkem gangsterských praktik v úvodních titulcích), nemohl se v některých kinech promítat vůbec. Obdobně jako Welmannův Veřejný nepřítel s Jamesem Cagneym, má i ústřední protagonista Zjizvené tváře, Tony Camonte, předobraz v proslulém chicagském gangsterovi Alu Caponovi přezdívanému "Scarface". Zatímco Cagneyho Tom Powers diváky šokoval v památné scéně s grapefruitem drceným ve tváři jeho přítelkyně, Muniho postava pobuřovala především evidentním incestním vztahem k sestře Cesce (Ann Dvorak). Tony, který se z gangsterského přisluhovače vyšvihl v krále podsvětí, vládne i doma tvrdou rukou. Mladší sestru terorizuje z pozice autoritářského otce, respektive žárlivého manžela, který v její přítomnosti nesnese žádného mužského konkurenta, a tak neváhá jít i přes mrtvoly vlastních přátel. Muniho hrdina je krutý a neústupný a vyvolává respekt už jen svým vzezřením (nepřehlédnutelná jizva ve tvaru kříže na tváři). V první scéně filmu, kdy přichází spáchat jednu z vražd na objednávku a my v záběru vidíme pouze jeho stín, je až téměř démonizován. Pohvizdování, které se přitom ozývá do ticha, se v průběhu filmu stane zřetelným znamením další vraždy (že by odkaz na Langova Vraha mezi námi (M)?). Sofistikované zobrazení násilí je mimochodem jeden z důvodů úspěšnosti Hawksovy Zjizvené tváře. Obrazy násilí jsou chytře přetaveny v jemné metafory (všudypřítomné motivy kříže, stíny zabijáků a umírajících či padající bowlingová kuželka symbolizující smrtelný pád jednoho z gangsterů) a jejich akcent rovněž z velké míry přechází do zvukové stopy, a to v rovině hlasitých výstřelů a výkřiků postav, s nimiž souvisí prezentace násilí skrze pohled přihlížející osoby (tímto stylistickým prvkem později proslul Anthony Mann).

Zjizvená tvář je z trojice ikonických gagnsterských filmů počátku třicátých let nejlepší i díky svému vysokému tempu vyprávění, které je podmiňováno dynamickou (a v mnoha ohledech expresionistickou) kamerou a četnými střihovými zkratkami. V široké povědomí se například dostala scéna s padajícími listy nástěnného kalendáře během sledu výstřelů ze samopalu. Nechybí zde ani pro Hawksův režijní styl příznačné dlouhé záběry pohyblivé kamery, jejichž dokladem je již samotný úvodní čtyřminutový záběr-sekvence. Právě pro tyto účelné stylistické aspekty byl Hawks vyzdvihován kritiky z Cahiers du Cinema, jež po válce jako první plně docenili význam jeho tvorby. Tu později vyzdvihovali i filmaři Nového Hollywoodu, jmenovitě Brian De Palma, jenž podle scénáře Olivera Stonea jako poctu Hawksově snímku natočil padesát let po jeho uvedení stejnojmenný film.