Third Person (název se vztahuje ke psaní ve třetí osobě) sleduje trojici vzájemně nesouvisejících zápletek. První je o spisovatelovi Michaelovi (Liam Neeson), který momentálně v Paříži dopisuje svůj další román. Michael tu žije v hotelu odloučen od své ženy Elaine (Kim Basinger), kterou nedávno opustil. Nečekaně ho navštíví jeho milenka Anna (Olivia Wilde). Druhá se odehrává v New Yorku. Julia (Mila Kunis) se snaží přesvědčit Ricka (James Franco), aby ji nechal vídat se svým malým synem. Julia byla obviněna, že se ho pokusila zabít, ale ona to popírá. A konečně v Římě sledujeme amerického podnikatele Scotta (Adrien Brody), kterak se snaží pomoct albánské cikánce Monice (Moran Atias) získat zpět svou unesenou dceru.
Více z děje nemá cenu prozrazovat, neboť byste byli ochuzeni o několik překvapení především v závěru. Střídání tří zápletek v Third Person tu na rozdíl třeba od podobně laděného Babelu funguje paralelně, takže můžeme v "reálném" čase sledovat zároveň osudy všech hlavních postav, které se podobně jako v Babelu odehrávají hned na několika kontinentech. Všechny tři se odehrávají odděleně, i když v jednom momentu se některé z postav setkají, aniž by ale pochopitelně o sobě věděly. Každý z jednotlivých minipříběhů nese dostatečný dramatický potenciál, takže by sám vydal na samostatný film, ale pohromadě je jejich dopad ještě mocnější.
Velkou zásluhu na tom kromě Haggisovy scenáristické obratnosti a režijní vynalezávosti má znamenitá dramatická hudba Daria Marianelliho, držitele Oscara za Pokání, kterou slyšíte a vnímáte prakticky neustále, aniž by ale jakkoliv rušila. Naopak jen zesiluje dramatický účinek hereckých výkonů všech protagonistů hvězdně vybraného ansámblu. Žádný z nich tu na sebe nestrhává dominantní pozornost, takže se jejich oddělená herecká akce nestřetává, ale naopak pomáhá umocňovat celkový dojem. Herecké výkony se tu nesou v příjemně civilní rovině a je to zvláště příjemné například u Liama Neesona, kterého jinak můžete často vídat v herecké šarži drsňáků jako naposledy v akční krimi Mezi náhrobními kameny.
Third Person je zároveň možno chápat kromě příběhu "babelovského" ražení i jako reflexi tvůrčí umělecké tvorby, respektive jedné z jejich podob - spisovatelství. I z tohoto pohledu je Haggisův snímek rozhodně zajímavý a podnětný k zamyšlení. Third Person nesklidil příznivé kritiky na serverech Rottentomatoes ani na Metacriticu, což je vzhledem k jeho propracovanosti a komplexnímu pocitu uspokojení plynoucího z něj dost překvapivé.
Problém tu shledávám v tom, že dnes už nejsou podobně konstruované příběhy v módě a také ten fakt, že po snímcích jako byly právě Crash nebo Babel, jsou už diváci a kritici podobných kousků namlsáni. Dalším aspektem mluvícím v Haggisův neprospěch může být oslnivý úspěch jeho debutu, který mu možná trochu paradoxně nyní ztěžuje pozici. Když se smíříte s tím, že se Third Person nesnaží být novým Crashem, ale vezmete ho jen jako citlivě a chytře plynoucí příběh(y), pak by se vám mohl líbit. My vám ho rozhodně doporučujeme.