Hollywood. Magicky znějící i vypadající slovo, ale hlavně místo, kde vznikají ty nejzářivější filmové kusy stříbrného plátna. Továrna na sny anebo na iluze. Také tak bývá Hollywood přeneseně označován. Ovšem jako každá věc na světě, i Hollywood má svou odvrácenou stránku. Je to rovněž místo, kde lidské sny zanikají a kde korporátní mašinérie hubí iluze i touhy jednotlivce. Řada amerických režisérů, těch slavných i "neslavných" by vám o tom mohla vyprávět. Jedním z těch, který se o to před třinácti lety pokusil, byl také známý a pro jistý okruh publika i kultovní režisér David Lynch. Jeho Mulholland Drive je o Hollywoodu, i když on sám tvrdil, že se tohoto tématu dotýká "jen okrajově", ale, jak je u něj zvykem, je i o spoustě jiných věcí a nebyl by to Lynch, aby nám svou verzí legendárního Sunset Blvd. pořádně nezamotal hlavu.
Pojďme si zkusit připomenout, o čem vlastně Mulholland Drive je. Na začátku všeho, alespoň zde, byla autonehoda, po které se ocitne naživu pouze tmavovlasá žena (Laura Harring) osamoceně pozorující zářící noční Los Angeles. Ženě se posléze podaří proklouznout nepozorovaně do bytu, kde najde útočiště. Nutno ještě doplnit, že autonehoda jí vlastně zachránila život, neboť těsně před tím se ji pokoušeli zabít dva muži v limuzíně, kterou ji vezli. Na jiném místě, v bistru vypráví mladý muž Dan (Patrick Fischler) Herbovi (Michael Cooke) svůj sen. Zdá se mu, že za bistrem se schovává nějaká tajemná osoba. Herb vyzývá Dana, aby se s ním šel za bistro na "postavu za zdí" podívat.
Konečně na jiném místě, z letištní haly právě vystupuje blonďatá a usměvavá Betty (Naomi Watts), která právě přijela z Deep River, Ontaria do svého vysněného místa – Los Angeles, jehož továrnu na sny hodlá pokořit. Doprovází ji jedna podivně a zlověstně vyhlížející dvojice starších lidí, jejichž křečovité úsměvy nevěstí nic dobrého. Potom je tu také mladý režisér Adam Kesher (Justin Theroux), který ani za nic nechce přeobsadit hlavní roli jistou Camillou Rhodes (Melissa George), jak je mu z vyšších míst doporučováno. Neuvědomuje si, že je jen malou figurkou na šachovnici a že za nitky tahá někdo docela jiný. Tím někým jiným je zřejmě jistý pan Roque (Michael J. Anderson), který sedí ve svém kolečkovém křesle ukrytý za neprostupnou stěnou kdesi v ústraní, odkud telefonicky vše řídí. A to je teprve počátek něčeho, co vyústí v něco úplně jiného.
Mulholland Drive je vlastně jeden takový velký rébus, který možná rozluštíte a možná taky ne. Podobá se totiž té modré kostce, kterou ve filmu na jeho konci drží v rukou "postava za zdí". A pokud jste k této kostce našli klíč, neznamená to ještě, že jste té záhadě přišli na kloub. Je docela dobře možné, že ten klíč otevře jen další kostku, další záhadu, která vás eventuelně a nakonec přivede jen ke zkáze. Možná, že se nám David Lynch snaží naznačit, že je lepší některé dveře, zámky a kostky neotevírat a raději podlehnout snům a iluzím, které někdo – třeba Hollywood nebo klub Silencio – vymýšlí za nás a nechat se jimi vědomě unášet nebo chcete-li obelhávat. Lynch moc dobře ví, že Hollywood je místo iluzí a že je tu vše "falešné", jak nám explicitně ukazuje právě v sekvenci z klubu Silencio. Ví to, a přesto je sám tímto světem, stejně jako jeho diváci tím jeho, okouzlen.
Je okouzlen podobně, jako je zprvu očarována jeho hlavní hrdinka, kterou není "žena s amnézií", tajemná bruneta Rita, která se posléze ukáže být onou "this is the girl", jak se o ní ve filmu mnohokrát referuje, tedy Camillou Rhodes, ale kterou je blonďatá kráska Betty, jež se zase promění ve frustrovanou a zkrachovalou číšnici Diane Selwyn. Betty/Diane to, krátce řečeno, nedokázala. Nikoliv však svou vinou. Jak je vidět v brilantní scéně hereckého konkursu, Betty/Diane svou hereckou etudou s profesionálním hercem jak vystřiženým ze všech hollywoodských telenovel co znáte, Jimmym (Chad Everett), zvládla perfektně, ale není jí to nic platné. Neboť o získání hlavní role je už dávno dopředu rozhodnuto. Bohužel frustrovaná herečka neunese především fakt, že si Camilla, do které je Diane zamilovaná, najde milence (režiséra Adama), kterého si chce vzít. A žárlivost ji užírá možná ještě více než zruinovaná herecká kariéra.
Mulholland Drive opíše od úvodní scény autonehody jeden velký kruh, který se na konci uzavře a celé lynchovské univerzum včetně několika jeho typických figurek – pan Roque, kovboj, jehož představuje Lynchův přítel a producent jeho Zběsilosti v srdci a pilotního dílu tv seriálu Městečko Twin Peaks Monty Montgomery, detektivové a také mafiáni – se v úplném závěru setká na jednom "place", a všechny dějové linie, které se rozvíjely jako větve z jednoho kmene tu srostou zpět ke svému kořenu. Vidíme, že nic tu nebylo náhodou, samoúčelně, "pro nic za nic", ale že vše se vším zde souviselo a (stále) souvisí.
Po této stránce je Mulholland Drive zřejmě nejumněji scenáristicky a režijně zvládnutým Lynchovým filmem (cena za režii v Cannes spolu s Coenovým Mužem, který nebyl), který natočil. Americká akademie si toho přeci jen všimla, ale zůstalo jen u jedné (a neproměněné), celkově jeho třetí oscarové nominace za režii (předchozí dvě byly za Sloního muže a Modrý samet). Zdvojení postav Betty/Diane a Rity/Camilly je tu zvládnuto ještě dokonaleji než v případě dvojice brunety Renee/blonďaté Alice v Lost Highway. Stejně jako Renee a Alice byly jednou a tou samou ženou, rovněž Betty a Diane jsou jednou a tou samou, podobně jako Rita a Camilla. V Lost Highway obě podoby jedné postavy hrála Patricia Arquette, zde obě podoby jedné ženy hrají Naomi Watts a Laura Harring. Pozorní diváci si ale všimnou, že Camillu i Diane Selwyn tu hrají i jiné herečky (Missy Crider a Melissa George).
Stejně jako perfektně vystavěný celek, funguje Mulholland Drive brilantně i v jednotlivostech. Je sledem bravurních minipříběhů a epizodek, které fungují i samy o sobě. Tato rozvětvenost prozrazuje mimo jiné i to, že Lynch původně Mulholland Drive koncipoval jako pilot pro seriál. Tato idea ale byla společností ABC zavržena. Mezi nejlepší scény patří kromě zmíněného hereckého konkursu i ta z úvodu filmu s dvojicí bratří Castiglianů (Dan Hedaya a Angelo Badalamenti). Badalamenti je jinak dlouholetý Lynchův dvorní hudební skladatel pracující s režisérem již od Modrého sametu.
Každá scéna tu má i svůj vlastní hudební motiv, která ji charakterizuje a vdechuje život. Výběr skladeb převážně z padesátých let, které má režisér v oblibě, originální Badalamentiho, ale i Lynchova vlastní hudba, která se mimochodem nahrála v pražském hudebním studiu ve Smečkách, tu má stejnou důležitost jako herecká akce nebo práce s obrazem. Lynch tu na vizuální stránce pracoval opět s kameramanem Peterem Demingem, s nímž si spolupráci poprvé vyzkoušel na Lost Highway. A stejně jako tam i zde se dočkáme několika neobvykle rychlých nájezdů kamerou stejně jako roztřeseného/roztřepeného obrazu, který má simulovat halucinující/snovou povahu daných výjevů.
Lynch tu prokázal také obrovskou službu anglické herečce Naomi Watts, která do té doby podobně jako postava, kterou tu ztělesnila, herecky paběrkovala v druhořadých rolích v druhořadých béčkových thrillerech, hororech a televizních seriálech. Za důvěru, kterou ji Lynch projevil, mu a nám divákům na oplátku předvedla výkon, který jí (na rozdíl od její postavy) skutečně dveře do Hollywoodu otevřel. Oproti tomu její spoluhráčce Lauře Harring (na rozdíl od její postavy) Lynchův film žádné dveře dál neotevřel. Ironie? Náhoda? Třetím hereckým objevem tu byl Justin Theroux, představitel režiséra Adama. Ani jemu se ale ty největší dveře v Hollywoodu neotevřely.
Všechny tři hlavní protagonisty (i když obě herečky "hrály" jen hlasy postav králičího sitcomu) pak Lynch obsadil ještě do epizodních rolí svého experimentálního filmu natočeného bez pevného scénáře a na digitální videokameru Inland Empire. Lynch však dle mého soudu udělal jednu zásadní chybu. Vzdal se svého nejmocnějšího nástroje, kterým byla do té doby v jeho rukou filmová kamera a tím notně utrpěl i Inland Empire, který působí jen jako matný/nezřetelný odraz předchozích Lynchových velkých filmů, z nichž patrně tím posledním velkým byl a stále je právě Mulholland Drive.
