Václav Limberk - Noc hrůzy
Jako ikonický hororový snímek lze označit výjimečný mix upírského hororu a komedie Noc hrůzy, který v polovině osmdesátých let natočil jako svůj režijní debut americký režisér Tom Holland. Ten se do té doby živil jako scenárista (napsal například scénář ke druhému Psychu). A hned napoprvé to byla pořádná pecka. Kdo tenhle neobyčejně podařený a zábavný snímek viděl jako dítě, musel mu učarovat. Noc hrůzy má ale své neodolatelné kouzlo i po téměř třiceti letech. A v čem spočívá? Především ve výborném způsobu, jakým se Holland pohybuje mezi komedií až parodií a čistokrevným upírským hororem, který jako by z oka vypadnul například knize Prokletí Salemu od Stephena Kinga.
Příběh o teenagerovi Charleym (William Ragsdale), který v sousedovi z vedlejšího domu, Jerrym Daindridgeovi (Chris Sarandon) objeví upíra (což mu pochopitelně nikdo nevěří) a pozve si proto na pomoc zkušeného herce "zabijáků upírů" z oblíbené televizní hororové show "Fright Night" Petera Vincenta (Roddy McDowall), je průzračně čistý a těží z příjemného pohrávání si s hororovými a upírskými klišé a je zároveň láskyplnou poctou tomuto žánru. Ostatně jméno Peter Vincent je složeninou dvou hororových legend – herců Petera Cushinga a Vincenta Price.
Noc hrůzy patří k nejpovedenějším a nejzábavnějším hororům (hororovým komediím) nejen osmdesátých let a ve své době patřila i k překvapivým diváckým hitům. O její ikoničnosti svědčí i jedno přímé pokračování natočené už ale bez režiséra Hollanda i herce Sarandona (oba právě točili jiný ikonický horor osmdesátých let, Dětskou hru) a o mnoho let později i remake a další (video) sequel, který navazuje na oba původní filmy.
Našinec tu má navíc bonus v podobě různých zákoutí Prahy, která "hraje" sama sebe a především dnes už kultovní začátek, v němž se v geniální miniroli představí Marek Vašut a peprně si (česky!) zanadává. Jediné, co tu nenajdete, je propracovaný a složitý příběh. Škoda jen, že slušně rozjetou upírskou sérii totálně pohřbil třetí díl s podtitulem Trinity, který jsem, přiznám se, po přečtení zdrcujících ohlasů dosud raději neviděl.
Odstrkovaný outsider Oskar si našel kámošku. Je jí dvanáct let a má ostré zuby. Ať vejde ten pravý je film spadající do škatulky "co kdyby" - co kdyby vaše nová sousedka byla upír?
Netradičnost snímku spočívá v absenci hororových postupů. Příběh se odehrává na obyčejném sídlišti současnosti (obyvatelé bytovek pocítí silně povědomou atmosféru) a nepotřebuje žádné berličky v podobě hezkých tvářiček, výrazné výtvarné stylizace či záplavy triků. Jakmile přijde řeč na zvláštní schopnosti Eli, vždy se odehrávají šikovně "za rohem" a na přetřes zůstává jen výsledný efekt, zasazený do tradičně ztvárněného dramatu - netradičnost vyplývá až z příslušné kombinace nesourodých prvků (z nichž nejvýraznější je kontrast dětská romance/krvavý upírský horor).
Na myšlenky se zde moc nehraje; maximálně tak můžeme uvažovat o tom, kterak se člověk neváhá připojit k podezřelým jedincům, nabídnou-li kompenzaci za chybějící spřízněnou duši. Trochu navíc pak zůstávají jedině scény s nakaženou upírkou - byť je například scéna s útočícími kočkami ohromně působivá, je postavená dosti na efekt a pro film neznamená prakticky nic. Takže, co kdyby...? Mám kamarádku upírku... a jestli mě nenecháte, rozemele vás do jitrnic... a není to celé jen poněkud morbidní Oskarova představa?
Švédský originál se zanedlouho dočkal amerického remaku, který ovšem nic moc nového nepřidává, spíše tvoří update na verzi 1.1. (víceméně podobně, jako Hanekeho vlastní remake k Funny Games).