Dovedete si představit adaptaci klasického satirického literárního díla z osmnáctého století jako rodinnou komedii? Pokud ne, zavítejte do kina na Gulliverovy cesty a uvidíte, jak moc si s ní Hollywood (ne)poradil. Sám autor by z filmu asi určitě radost neměl a možná by jeho tvůrce inzultoval. Hlavním hrdinou je Lemuel Gulliver, který třídí poštu v redakci prestižního newyorského deníku a doufá, že jednoho dne se stane jeho redaktorem. Nečekanou příležitost dostane, když podvodem obelstí svou tajnou lásku redaktorku Darcy, a ta mu hned svěří reportáž o Bermudském trojúhelníku. Při cestě ale Gulliver ztroskotá a ocitne se v bizarní zemi Liliput, kde je najednou za boha a stává se tím, čím chtěl vždy být. Uznávanou a respektovanou osobností. Sám název filmu je jeho prvním problémem. Se stejnojmennou knihou má společného jen velmi málo. Swiftova předloha měla samozřejmě pohádkové (dnes bychom mohli říci i fantasy) prvky, ty ale autorovi sloužily k tomu, aby satiricky zobrazil tehdejší společnost a její nešvary. Tvůrci filmu se zaměřili jen a pouze na komickou podstatu celé knihy a o satiře si můžete nechat zdát. Bohužel ani ty vtipy moc nefungují. Další potíží je, pro koho jsou vlastně Gulliverovy cesty určeny. Řekne-li se rodinný film, předpokládám, že se u něho pobaví jak dospělí, tak jejich děti a ani jedni se nebudou moc nudit. Obávám se, že v tomto případě to neplatí. Letterman se totiž rozhodl, že do snímku zakomponuje parodii / poctu (těžko říct) jiným filmům. Najdete tu odkazy na Hvězdné války, Titanic, Avatar, Transformers a některé další. Ty jsou tu více, tu méně vtipné, ale jednu věc mají společnou. Děti pravděpodobně nemají šanci je pochopit. Troufnu si říci, že mimo bude asi i většina dospělých, kteří se ve světě filmu tolik neorientují a do kina jdou dvakrát do roka. A jelikož je většina vtipů orientována právě tímto směrem, dobrá třetina filmu vyšumí do ztracena. Od rodinného filmu se dá očekávat také morální apel, který ani v tomto případě nechybí, je ale hrozně otravný. A možná přijde otravný i samotným dětem. Ono totiž poselství, že si každý má věřit a nesedět v koutě, když něco chce, je tu až příliš často a brzy omrzí. I dvě romantické linie nepřináší nic nového a působí jako povinná vata. Na Gulliverových cestách je hodně znát, že ho točil režisér animovaných filmů. Dal si záležet na každém detailu a zemi Liliput vykreslil opravdu zdařile. Ani triky nejsou špatné, i když některé scény působí příliš digitálně. 3D efekt je průměrný a žádné prostorové orgie nečekejte. Ve vedení živých herců ale Letterman selhává, což má za důsledek, že si k postavám nevytvoříte žádný vztah. Jack Black v titulní roli odvádí svůj standard a své odpůrce rozhodně nepřesvědčí o tom, že je dobrý herec. Ženské postavy v podání Emily Blunt a Amandy Peet jsou neživotné a nevýrazné, takže nechápete, co na nich jejich zamilované protějšky vidí. Jediný, kdo tak zaujme, je relativně neznámý Chris O´Dowd (Roy z britského sitcomu Ajťáci) v roli zlotřilého generála Edwarda, který příšerným způsobem přehrává, což chvilku baví, později ale ruší. Rozhodně si ho ale budete pamatovat. Poslední výtku, kterou k filmu mám, nezavinili jeho tvůrci. Jelikož jsou Gulliverovy cesty prezentovány jako rodinný snímek, český distributor je opatřil dabingem. Ten je na naše poměry poměrně dobrý a poslouchatelný, obávám se ale, že zabil to, co zdobí snímek v anglicky mluvících zemích. Předpokládám totiž, že na rozdílném přízvuku Gullivera a Liliputů jsou založeny některé další vtipy, které u nás bohužel nevyzní. Gulliverovy cesty tak doporučuji zejména fandům Jacka Blacka a současné kinematografie. Ti si totiž nejvíc vychutnají spousty filmových odkazů. Ostatní potěší snad jen krásná vizuální stránka a nadprůměrné triky. Znalci předlohy nechť se snímku obloukem vyhnou, protože by to s nimi nemuselo dobře dopadnout.