Před devíti lety rozčeřili vody kinematografie pánové Rodriguez s Millerem, kteří společně natočili absolutně věrnou komiksovou adaptaci populární série Sin City. Jak toto vizuálně unikátní dílko ustálo zkoušku časem?
V roce 2005 dostaly filmové adaptace komiksů zcela nový rozměr, když si premiéru odbylo stylizované a neonoirové
Sin City - Město hříchu. O jeho realizaci stál dlouhá léta velký fanoušek kreslených románů
Robert Rodriguez, který ovšem plánoval točit extrémně věrnou adaptaci, která by byla spíše přenesením jednotlivých okének na plátno bez jakékoli změny. Problém byl však v tom, že autor předlohy
Frank Miller po negativních zkušenostech na scénářích
druhého a
třetího Robocopa Hollywoodu příliš nevěřil a nechtěl žádné své dílo předat do rukou filmařům.
Rodriguez se tedy rozhodl natočit testovací scény (krátká povídka
Zákazník má vždycky pravdu, která je ve výsledném filmu prologem a epilogem) a osobně je ukázat Millerovi. Ten byl upřímně nadšen a svolil k vytouženému natáčení. Tento materiál prý také sloužil jako přesvědčovací pro většinu herců, kteří se ve snímku objevili. Když tedy dostal požehnání, pustil se Rodriguez do práce a dokonce přesvědčil slavného kreslíře, aby se s ním na režii podílel a neváhal kvůli tomu vystoupit z režijních odborů (to mimo jiné znamená, že nemůže získat Oscara). Svolal domluvený hvězdný ansámbl a začal natáčet před zeleným plátnem.
První
Sin City - Město hříchu sestává z příběhů první, třetí a čtvrté knihy z celé série.
Ten žlutej parchant vypráví o policistovi Hartiganovi, který překazí plány úchylnému synovi senátora Roarka, zaplatí za to až příliš velkou cenu, nicméně se mu daří chránit dvanáctiletou Nancy Callahan. Tedy alespoň zatím. Hrdinou povídky
Drsný sbohem je nepříliš pohledný drsňák Marv, který poznal kouzla lásky s prostitutkou Goldie, kterou ovšem po jejich společné noci někdo zavraždil a hodil to právě na Marva. Ten tak nebude mít klid, dokud nenajde pachatele.
Velká tučná zabíjačka je příběhem Dwighta, který s pomocí strážkyň Starého města zabije sadistického Jackieho a až příliš pozdě zjistí, že je to policista. Aby tak nechtíc nerozpoutal válku mezi strážci zákona a prostitutkami, musí jeho tělo odvézt za hranice města.
Existují dvě verze výsledného filmu. Troufnu si tvrdit, že většina z vás zná tu klasickou z kin a DVD, kde se jednotlivé příběhy vzájemně prolínají a uvozuje je již zmíněná mikropovídka
Zákazník má vždycky pravdu. Krom toho je ale dostupná i tzv. recut, unrated, extended verze, která přesně odpovídá svému názvu. To znamená, že příhody nejsou sestříhány chronologicky a divák si tak musí domýšlet, kdy se která odehrává, jsou o něco brutálnější a některé z nich také podstatně delší.
O chloupek lepší je logicky ta prodloužená, protože ta objasní některé příběhové díry, prohloubí jednotlivé charaktery a vztahy mezi nimi, nabídne více
Carly Gugino (která se tu mimochodem objeví zcela nahá a ten pohled je famózní) a hlavně typického rodriguezovského humoru, který je znatelný hlavně ve scénách Marva a jeho matky, jež byly z kinoverze vystřiženy. Nejvíce delší stopáž prospěla
Tomu žlutýmu parchantovi, který sice nabízí více dialogů, díky nim má ale zápletka větší náboj a dělá z Hartigana ještě nešťastnějšího hrdinu.
Rodriguez s
Millerem se navíc mohli opřít o výbornou trojici příběhů, které jsou skvěle vypointované, nechybí jim náboj, napětí a gradace a hlavně jsou všechny vesměs zajímavé, takže byste se u nich neměli výrazněji nudit. Pohybují se v nich nejednorozměrné postavy, které mají svou hloubku, osud a upřímně diváka zajímají, což je to nejdůležitější.
Excelentní je obsazení, z něhož jednoznačně vynikají fantastičtí
Mickey Rourke (počátek jeho comebacku) a
Bruce Willis, jejichž příhody jsou nejlepší také kvůli nim. Dále se nesmí opomenout ani přesný
Benicio del Toro, charismatický, i když lehce prkenný (což ale mohl v tomto případě být záměr)
Clive Owen, už tehdy děsivý a pro všechny překvapivě obsazený
Elijah Wood,
Nick Stahl, který ovšem pod nánosem žlutých masek není k poznání a veškeré ženské osazenstvo, které mnohdy své nedostatky zakrývá nepřehlédnutelným sex-appealem. Bonusem je již zmiňované nahé tělo
Carly Gugino.
Kapitolou sama o sobě je samozřejmě unikátní vizuální stránka, která je skutečně "jen" přenesením a rozhýbáním komiksových okének. Černobílá stylizace jen umocňuje onu zvláštní atmosféru prohnilého města a některé záběry jsou vskutku precizní a je radost se na ně dívat. Tvůrci několik věcí barevně zdůraznili a do kontrastu se zvoleným spektrem pak postavili křiklavé odstíny různých barev (modré auto, červené tenisky, "žlutej parchant"...), což je místy opravdu fascinující a stálo by to za samostatnou analýzu. Je tedy pravda, že vizuál nemusí sednout každému a někdy je tu opravdu toho fetišismu až moc, pokud vám ale nebude dělat problémy, nudit byste se neměli.
Měl-li bych tedy výsledku něco vytknout, byly by to snad jen nedostatek emocí, které tu úplně absentují, nevýrazná hudba, která je nejzajímavější vlastně až u závěrečných titulků a onen kratinký prolog a epilog, jenž nic moc neřeší a jde vesměs o naprosto zbytečnou vatu, bez níž by se celková podoba filmu obešla.
Je rozhodně zajímavé si po devíti letech první
Sin City připomenout (nejlépe obě verze krátce po sobě) a zjistit, zda jeho kouzlo trvá, vyprchalo, nebo se nikdy nedostavilo. Každopádně si potvrdíte, jak moc promarněné je
aktuální pokračování, které už neohromí ani svou vizuální stránkou.
Oficiální trailer filmu Sin City - Město hříchu / Sin City