Režisér Gustav Machatý, proslavený i mezinárodně dramatem Extase (či spíše záběry nahého ženského těla v něm), patřil k tvůrcům nespokojeným s provinční úrovní tuzemské kinematografie. Cítil se stísněný, a proto hledal štěstí, bohužel marně, v zahraničí. Nakonec svá nejlepší díla natočil ve vlasti. Rozhodně mezi ně patří také Erotikon (1928), nyní - opatřen novým hudebním doprovodem - uváděný v rámci klubového Projektu 100. Machatý tu rozvádí melodramatický příběh svedené Andrey, která znovu málem podlehne svému někdejšímu tvůrci. Avšak činí tak s vytříbeným smyslem pro kresbu atmosféry (přispěl k tomu i kameraman Václav Vích) i režijní uchopení, se stále sugestivním hereckým ztvárněním, psychologicky přesvědčivým a hlavně méně podléhajícím dobovému přehrávání ve stylu přehnaného lomení rukama a vyvalených očních bulv. Mám teď na mysli Karla Schleicherta jako hrdinčina otce a Itu Rinu v hlavní úloze, ale pominout nelze ani Theodora Pištěka v roli klamaného manžela. Ten se zprvu vyznačuje tragikomickými rysy, když není schopen se vyrovnat s nevěrou své ženy, avšak později jakoby v transu sahá po střelné zbrani. Dlužno ovšem dodat, že navzdory očekávání nikoli ženské figury, nýbrž mužské postavy jsou vyumělkovanější, více závislé na teatrálních gestech, navíc mají nepřirozeně vybělený obličej - včetně zvýrazněných rtů. Promyšlená střihová skladba, čerpající z podnětů (hlavně německého) expresionismu, vychází z důrazu na detaily obličeje, ale také dalších předmětů, které mohou danou situaci dokreslovat. V úvodu jsou to např. cizokrajné nálepky na kufru, s nímž svůdce zavítá do skromného příbytku železničářova, kde se setká s důvěřivou Andreou, kterou svede. Tady nebývá než ocenit cit pro vyjadřování obrazem, a to navzdory závažným nedostatkům ve scenáristické stavbě, na níž měl spolupracovat i básník Vítězslav Nezval. Některé motivy zůstávají nedomyšlené: nejde jen o základní dost banální půdorys, ovšem zušlechtěný dokonalostí svého pojednání, ale také o řadu nedořečených motivů. Např. postava hrdinčina otce náhle zcela zmizí z děje a již se nikdy neobjeví, ačkoli tvoří důležitou součást celkového dramatického rozvržení. Nelogicky vyznívají rovněž některé příliš chtěné náhody, ať již je epizoda, kdy Andrea poslala dopis svému tvůrci (odkud znala jeho adresu?), nebo setkání s ním při nákupu klavíru. Také manžel druhé milenky se o avantýře dozví u krejčího, kde se náhodně oba sejdou a kde si svůdce odloží na pult obsah kapes, mimo jiné též fotografii dotyčné ženy. Samotná realizace těchto událostí se navíc vyznačuje bezradností, vzhledem k ostatním výjevům překvapující. Také hlavní hrdinka prochází podivným vývojem - ačkoli má být dívkou vyrostlou v nuzných poměrech, nečekaně rychle se adaptuje na blahobytné měšťanské prostředí a jakoby okamžitě si osvojí jeho zvyklosti včetně chování a mentality. Na otce si ani nevzpomene.
Přes uvedené výhrady jde o dílo mimořádných uměleckých kvalit, dokládající režisérův vývin od Kreutzerovy sonáty (1926), ambiciózního pokusu němými obrazy zprostředkovat dopad hudby. Ač Erotikon měl premiéru až počátkem roku 1930, vznikal během podzimu a zimy 1928, první veřejná projekce byla uspořádána již koncem února 1929. Film, jehož název vychází z ústředního motivu jisté erotické náruživosti, ale stejně zněl i název parfému, který Andrea na začátku vyprávění dostane od svého svůdníka, se tak ocitl v konkurenci zvukových filmů a snažil se tomuto znevýhodnění bránit dodatečně sepsanou hudbou - tehdy ji složil Erno Košťál. V polovině devadesátých let, kdy Národní filmový archiv nachystal rekonstruovanou podobu tohoto filmu, přibyla hudba od Jana Klusáka (takto jej uvedla i Česká televize). Nyní bude Erotikon v některých kinech doplňovat dokonce živý hudební doprovod.