Více než osmdesátiletý Wajda se v dramatu Puškvorec (2009) inspiroval několika předlohami - od Iwaszkiewicze, Maraie až po "monodrama" své dvorní herečky Krystyny Jandové. Splétá tak dohromady jednak melodramatický příběh těsně poválečný, kdy se Marta, žena věčně zaneprázdněného lékaře na maloměstě, seznámí s nepříliš vzdělaným mladíkem, manuálně pracujícím, jemuž se, platonicky okouzlena, snaží půjčovat knihy, jednak natáčení tohoto filmu (se samotným Wajdou v roli režiséra), jednak zpověď Krystyny Jandové, představitelky hlavní úlohy, jež se svěřuje s trýzněmi, které prožila v předvečer skonu svého těžce nemocného manžela, známého kameramana Edwarda Klosińského, jenž měl na Wajdově projektu původně spolupracovat (a patřil k jeho stálicím: natočil například Zemi zaslíbenou, Člověka z mramoru; podílel se však i na filmech Zanussiho, Zaorského, Stuhra nebo Kieślowského). Puškvorec, který lze vázat do kytic a který voní podle způsobu seříznutí, vystupuje jako rostlina přinášející smrt: mladík provázející Martu se při jeho sklízení utopí. Avšak přízrak zmaru se vyskytuje z několikanásobném zmnožení: pokud pomineme na rakovinu umírajícího muže Jandové coby skutečnou událost, v příběhu samotném nalézáme jak odkazy na tragiku války v případě Marty, jež tak přišla o své syny, tak na těžce nemocnou ženu, které lékař prorokuje, že sotva přežije léto. Avšak síla člověka spočívá v tom, že dokáže překonat všechny bolesti, i Krystyna Jandová přiznává, že nechápe, kde se v ní vzalo odhodlání hrát i v těch nejvyhrocenějších chvílích. K nejpůsobivějším patří výjev, kdy se tok sledovaného filmu znenadání zastaví a obnaří se jeho kulisy i přítomný filmový štáb, protože Jandová při natáčení podvodních scén uteče z „placu“ a oděná jen do plavek stopuje během noci a za deště projíždějící auta. Puškvorec své tři navzájem propojené příběhy vypráví pozvolna, poklidně, bez většího vzruchu, s jakýmsi nostalgizujícím smutkem - a sebezpytné monology Jandové se (s výjimkou mimo obraz znějících slov při jízdě autem) odehrávají dokonce v jediné místnosti snímány nehnutou kamerou a v jediném dlouhém záběru. Wajda se vzdává konstruování vyhrocenějších zápletek osobních i společenských. Dovíme se sice, že v Polsku již vládnou komunisté, protože padne zmínka, zda by se emigrant mohl vrátit a pak opět vycestovat, avšak politické poměry do dění nijak výrazně nezasahují, lékařova rodina si dokonce vydržuje služku, která se stará o provoz domácnosti. Marta navíc svému chráněnci, jenž hlásá, že jej nezajímají knihy plné nudných popisů, nabízí již notně ohmatanou knihu Popel a démant, kterou Wajda v druhé půli 50. let zfilmoval - mladík ji bez povšimnutí nechá položenou na stolku. Wajda se vyhýbá hlubšímu provázání příběhu na společenskou či dokonce politickou realitu. Naopak se dění, nahlížené barevně změkčovanou, jakoby rozostřující kamerou Pawla Edelmana, jakoby přiklání k zasazení mimo čas a prostor, příznačným motivem se v tomto kontextu stávají především taneční setkání na dřevěném parketu poblíž majestátně plynoucí řeky. Ostatně krásy řeky i krajiny jí obklopující se stávají kulisou pro společné procházky Marty a jejího mladého přítele. Marně se mu snaží vysvětlit, že by se měl vzdělávat; mladík, zprvu jí uctivě líbající ruku a posléze náznakem sexuálního výboje prozrazující, že jej postarší Marta přece jen přitahuje, na to reaguje, že stejně se jej snaží vychovávat i vysokoškolačka, s níž chodí a jíž spatříme spíše náhodně a z povzdálí, jakoby Martiným pohledem. Krystyna Jandová zvládá náročné rozpětí dvou postav, jednak sebe samé, jednak Marty, bez valného výrazového přepínání, pohybuje se spíše tlumeně a bez vnější exprese, nechává vyniknout hlavně nenápadně rozehrávaným niterným dilematům, s nimiž se musí vyrovnávat jak v roli herečky, tak ztvárňované postavy.
Puškvorec patří mezi díla tvarově rozkolísaná, místy zbytečně proklamativní (zvláště v případě Jandové), nelze však upřít zřetelnou osobní zaujatost i pochopení, která prostupují dávno odvátý příběh, neskrývaně a hned dvěma vazbami spojený se současností.