Po šokujícím závěru minulého dílu přicházejí na řadu ještě větší jatka. Čtvrtá sezóna se dočkala své „Blackwater“ epizody, kterou dokonce ve svých nákladech předčila. Bojové scény se tentokrát přesunuly na Zeď, která během letošní série působila v kontrastu s mocenskými posuny v Králově přístavišti poněkud izolovaně. Slovo si vzala jedině v dějové lince s Krasterovou baštou, kde se poprvé tasily meče. Ochutnávka z páté epizody se ale nemůže rovnat tomu, co režisér Neil Marshall rozpoutal v díle příznačně nazvaném "The Watchers on the Wall". Divocí konečně vyrazili do útoku na Černý hrad, který plánovaly v průběhu čtvrté řady, a pro Noční hlídku si připravili opravdové peklo.

Na televizní poměry bohatý vizuál samozřejmě nezachytil všechno, ale odvedl poměrně nadstandardní práci. Při náletech na masivní Zeď se vyloženě tajil dech, podobně jako při řadě nájezdů a obranných technikách, mezi kterými bezkonkurenčně vévodí obří kotva. Mluvíme-li o obrech, mezi absolutní špičku dílu určitě patří mamuti a jejich přerostlí jezdci. Neil Marshall s nimi v epizodě rozhodně nešetřil, ať už při vylamování brány nebo při vyloženě stísňující scéně, kde jednoho obra nahnal do jedné z chodeb Černého hradu.

Akční scény rozhodně nenudí. Režisérovi se do padesáti minut podařilo protlačit legrácky, jakou byl třeba i zhruba pětačtyřicet vteřin trvající záběr, při kterém bez jediného střihu přelétává po bojišti a precizně tak zachycuje válečnou vřavu. Na poli příběhu působí devítka trochu rozpačitě. Zatímco často skloňovaná „Blackwater“ disponovala mimo bojové scény poměrně velkým počtem hlavních postav, které se v příběhu pohybovaly jako figurky po šachovnici, předposlední epizoda takové možnosti nemá.

Co se vývoje postav týká, musela si vypomoct několika odbočkami. Rozhovor Sama s mistrem Aemonem, ve kterém zazní, že „láska je smrtí povinnosti“ patří k těm povedenějším. Ostatně Sam se stává poměrně úspěšným výchozím bodem pro „hlubší“ scény, které kontrastují s bojovou atmosférou, ať už se to týká Fialky nebo válečného školení Pypa.

Tady přichází na řadu okamžik, kdy scenáristé opět popustili uzdu své fantazii. Předposlední epizoda je totiž charakteristická dalšími úpravami, které se podstatně liší od knižní předlohy. Patří tam rozhodně smrt Pypa a Grenna, ke které tvůrci nejspíš sáhli ze zcela pragmatických důvodů, a to, aby epizodě dodali emocionálnější rozměr. Úpravy se dočkala i nevyhnutelná smrt Ygritte, které byl přiřazen relativně nečekaný vrah. Poslední „ty nevíš nic, Jone Sněhu“, na emocích ovšem nic neubralo. I když by si odvážná Divoká zasloužila před svou smrtí o něco víc času na televizní obrazovce, aby její odchod měl na diváka o něco větší dopad.

Speciálně, komplexně pojatý devátý díl byl určitě zajímavou zkušeností. Za zvuků epického soundtracku a s vizuálem připomínajícím Středozem by divák skoro až zapomněl na všechny intriky v Králově přístavišti. Odvrácenou stranou mince ale je, že to, co se děje na Zdi, může pořád působit tak trochu odtrženě od zbytku oné „hry o trůny“. Co bude dál, snad napoví finále, podle tvůrců zatím to bezkonkurenčně nejlepší, které bude prodloužené na šedesát šest minut.

Na závěr se nabízí otázka, která epizoda – The Watchers on the Wall, nebo často zmiňovaná Blackwater – vychází ze souboje vítězně?

Promo k 10. dílu 4. série Hry o trůny