X-menovská série rozseknutá do dvou časových linií se slévá zpět dohromady za účasti snového all-star mutantího týmu a otěže po dlouhé době třímá opět Bryan Singer. Může tohle vůbec dopadnout špatně?
Od
Singerových prvních filmových
X-Menů uplynulo čtrnáct let. Čtrnáct let, sice ne bez přešlapů, ale zato v kuse a bez restartů. Člověk se při tomhle pomyšlení nemůže ubránit záchvěvu nostalgie, zvlášť když s X-Meny vyrůstal, zažil všechny jejich triumfy i slabší chvíle a dopracoval to až sem do chvíle, kdy všechno splyne znovu v jeden proud. Všechny cesty prostě vedou k
Budoucí minulosti.
Bryan Singer už měl vlastně na čase se k sérii vrátit – mimo X-Meny zrovna dvakrát nebodoval a po oddechovém
Jackovi a obrech potřeboval projekt, kterým by se vyšvihnul zpátky mezi elitu. Ani jeho drahým mutantím dětem se po jeho odchodu zvlášť nedařilo, a i když hlavní partu ze srabu vytáhl
Matthew Vaughn (který by měl naši důvěru i nadále), takový Wolverine nedokázal ani ve druhé sólovce uniknout podřadnému bahnu. Singer zkrátka přišel ve správnou chvíli, aby nastolil pořádek. A dělá to s otcovskou péčí a starostlivostí.
Hlavní citová bomba vás čeká už na samém začátku, když nastoupí klasická úvodní „X“ sekvence s klasickou úvodní znělkou z původní trilogie. Staré charaktery jsou zpět a vy si uvědomujete, jak moc vám chyběly, nové charaktery nastupují na scénu, a i když se jen míhají, pro fandy komiksu jsou nemalou potěchou. Co se ale už od začátku Singerovi klasicky daří perfektně, je mixáž ústředního mutantího konfliktu s reálnými analogiemi. Tentokrát inspirace přichází z obrazů druhé světové války – v bezútěšné budoucnosti se mutantům kopou hromadné hroby, v sedmdesátých letech zase nastupuje omezenecká xenofobie a zvrácené pokusy, vše pocházející od zakomplexovaného vědátora, který se neustále ohání robotím „konečným řešením“.
Vina se ale nehází jen na lidskou stranu bariéry, celý film se vlastně točí kolem toho, že i mutanti sehráli svoji zápornou roli (konkrétně jeden z nich) a pro dobro budoucnosti je potřeba onen jeden zásadní přešlap zvrátit. Wolverinova mysl proto putuje do jeho minulého těla (Kitty Pryde tentokrát jen asistuje) a setkává se s vyhořelým Profesorem, uvězněným Magnetem a zahořklou Mystique. Pro Jackmana je to po jeho
„Go fuck yourself!“ z
První třídy konečně zase sympatická úloha v rosomáčí kůži a jako překvapivý pojící prvek rozkmotřeného trojúhelníku funguje výborně, kromě zavilého suchaření se navíc dostává do úplně nové neotřelé polohy, kdy se pro změnu on musí vypořádat s cynismem odevzdaného Xaviera.
Singer šikovně dál rozvádí interakci hlavního tria s občasnými přihrávkami od zbytku osazenstva, z nichž suverénně nejzábavnější a na status kultu silně aspirující výstup si připisuje
Evan Peters jako hyperaktivní Quicksilver. Po jeho exhibici při vysvobozování Magneta už prison breaky nikdy nebudou, co bývaly (a Singer fandům neodepře sympatickou cheesy narážku na otcovství). Nejvíc jisker ale lítá při střetu
Jamese McAvoye s
Fassbenderem, kteří tu připomínají, jak geniálně obsazení oba jsou. V
Budoucí minulosti se jejich vztah o pár dalších čísel prohlubuje, především v momentech, kdy Xavier nemá ve vzájemných hádkách svůj obvyklý morální vrch.
Korunu všemu nasazuje Mystique morálně zmítaná kdesi mezi oběma gentlemany. Většina druhé poloviny filmu je vlastně v podstatě hon na modrou
Jennifer Lawrence a vztahové tahanice. Děj se tu porcuje na epizodky a tempo tím maličko trpí, proto je vítaná každá z krátkých exkurzí za budoucími charaktery, kde se
Singer může akčně vyřádit dle libosti a pan režisér toho využívá s až nepříjemně nevázanou morbiditou, i tak by ale film klidně snesl trošku víc „temnohrátek“ z budoucnosti, protože momenty jako Magneto spolupracující se Storm jsou prostě k nezaplacení a kdo by se zlobil za jejich větší množství...
Opravdu elektrizující akce je totiž v
Budoucí minulosti o trošku míň, než by možná většina čekala. Magneto sice nakonec opravdu vyrve ze země fotbalový stadion a udělá z něj fungl nové oplocení Bílého domu i s Nixonem uvnitř, tahle exhibice je ale přeci jen dost samoúčelná a čelist vám k zemi poputuje jen o pár čísel a za chvíli zas vyjede zpátky nahoru. Ve finále se všechny dějové cestičky potkají na jednom velkém jevišti, spory vyeskalují a završí se, nelze se ale úplně zbavit pocitu, že celá ta hlavní anabáze je ve skutečnosti poměrně banální a někde vzadu v hlavě vám zahlodá i ten neodbytný nenasytný brouk, který se těšil na tučnější akční krmi, než Budoucí minulost nakonec nabízí.
Jasně, že to nevadí,
Singer stejně boduje a dokazuje, že to v sobě pořád má. Těžko by překonal
X2 a nenabízí tak lahodnou pastvu pro oko jako
První třída, umí se ale strefit do toho nejlidštějšího spektra, které komiksová předloha nabízí, a opět ve výsledku chytře apeluje a nevtíravě dojímá. Svoje x-ovečky navíc dokázal šikovně shromáždit a překopat celé univerzum a časovou linii tak, že se může vystříhat slepých větví (oba Wolverinové) a
X-Men: Apocalypse si napojit podle libosti. Do té doby bude
Budoucí minulost symbolickou skorotečkou za čtrnáctiletou historií jedné z nejlepších komiksových sérií. A nutno říct, že skvělou skorotečkou.
Originální trailer filmu X-Men: Budoucí minulost