Abych neklamal potenciální nadšení všech divných pavouků, Nepřítel nespadá do tradiční sorty vícevýznamových filmů – jeho obsah se dá (zvláště při opakovaném vidění) relativně dobře analyzovat, přičemž je malou velkou radostí sledovat, kterak spolu jednotlivé střípky souvisejí a jak do sebe zapadají. Jako kulisu k průběžnému přemítání může divák chvílemi nasávat silně mimoidní atmosféru, ne nepodobnou filmům Davida Lynche (Lost Highway), Michaela Hanekeho (Utajený), Shanea Carrutha (Primer) či Davida Cronenberga – ani s jedním zmíněným ovšem Villeneuve nesdílí jazyk (ani obsah – zůstaňme prostě u podobnosti).„Chaos je zatím nerozluštěný pořádek.“
Příběh se zabývá profesorem Adamem, jehož nervózně strnulou asociální existenci podtrhují odcizené schůzky s milenkou a starostlivé matčiny telefonáty. Denní chleba mu tvoří stereotypní přednášky na univerzitě a strohé bytí ve strohém prostředí - minimálně do té doby, než se mu shodou okolností podaří vidět film, v němž se mihne jemu nápadně podobný herec. Profesor se zakrátko stává svým dvojníkem naprosto posedlý, přičemž se do hry zásadně připletou jak Adamova milenka, tak dvojníkova těhotná žena. Jak se tahle záhadná pavučina situací a vztahů nakonec rozplete? Inu, budete muset dávat pozor.
Protože se nechci pouštět do jakéhokoliv většího spoilerování, případné zájemce o interpretaci a rozbor mohu odkázat na tuhle povedenou video pitvu (pokud umíte anglicky). Ty ostatní - a minimálně při prvním pokusu vlastně všechny - mohu vyzvat k soustředěnému sbírání informací, detailů, dialogů, podobností, možných metaforických převodů a vůbec všeho, co se na scéně šustne. Druhé sledování je pak malou odměnou.Formálně je Nepřítel odtažitý, nervní a rád působí jako dystopická noční můra, jíž lemují obří pavouci a záhadné podvojné existence (nejen) osob. Villeneuve má scénu až chorobně pod kontrolou, což každému nemusí být po chutí, jelikož herci tu působí spíše jako nutné součástky mnohem většího stroje (přestože hrají dobře) a chladně vypiplané pozadí dění při svém obřím sebevědomí divákem malinko pohrdá. I to je ovšem jasně vykalkulovaný záměr. Frustrace je tady interaktivní formát a málokde jinde uvidíte pohromadě tolik přízračně působící životní rutiny, která je veskrze povědomá, a která si s člověkem vytírá zadek, přestože o člověku vypráví.
Výsledný zážitek, máchaný v nažloutlé potemnělosti a betonové bezútěšnosti, nabízí ponorku do odvrácené strany člověka, jíž se většinou snažíme buď vytěsňovat, nebo schovávat za různorodé masky všednosti. Villeneuve nám do ní strčí celou hlavu, nechá rezonovat silně subjektivní pocity a nakonec nechá kdekoho ve sladkém nevědomí, o co tu vlastně šlo. Život si na jednoduché vyprávění také nepotrpí. Buďme rádi, že Nepřítel není nepřítelem diváka - jen mu chce chvíli bloumat v mysli.P. S. - SPOILER - Nezásadní subinterpretace: Ať se kolem děje cokoliv, chlapa stejně nejvíc zajímá, kdo mu píchá ženu.
P. P. S. - SPOILER - Tak přeci jen malá nápověda: Pavouk, matka. Žena, vztahy, strach. Dva, jeden.
