Není to tak úplně pravda, Paula samozřejmě uvidíme ještě v sedmém Rychle a zběsile, tam si ale budou muset tvůrci vypomoci, aby nahradili, případně předělali všechny scény, které nestihl dohrát. Doupě je tak jeho posledním regulérně odehraným filmem a upřímně řečeno jako rozloučení a předčasná tečka za jeho kariérou funguje celkem slušně.

Paul Walker totiž předvádí svoji klasickou a naprosto ideální polohu, v níž ho máme prostě nejraději. Charismatický solitérský polda, co se s ničím nepáře, je prostě jeho parketa a tu jistotu, se kterou hraje, z něj cítíte a okamžitě žhavíte sympatizéry. O něco hůř je na tom ale Doupě jako film. Jasně, nepsané upozornění „vypnout mozek“ hlásá každý trailer a už soupiska lidí, co se na filmu podíleli, hovoří taky víc než jasně. Ani tohle varování ale občas prostě nestačí.

Doupě je velmi doslovná předělávka deset let starého francouzského Okrsku 13 (který jsem osobně tehdy znával jako „ten film o parkouru“). Je dokonce tak doslovná, že roli hopsavého mstitele si opět střihnul David Belle a jako producent a scenárista se pod film i podruhé podepsal Luc Besson spolu s Bibi Nacerim. Okrsek jsem upřímně řečeno viděl jen útržkovitě, ale to, že Doupě se vyjma translokace pod záštitu hvězd a pruhů od svého „předchůdce“ vůbec neliší, mi stejně jako všem ostatním neuniklo. Je to přesně ten samý příběh s přesně stejnými zvraty a dokonce i úvodní titulková sekvence je perfektně napodobená.

Nabízí se tedy samozřejmě otázka, jestli fandové Okrsku 13 vůbec mají důvod si na Doupě zajít. Příběh už viděli, Bellovy kreace taky, tak co by je tu mohlo čekat? Odpověď je „víc Bellových kreací“. Doupě a ostatně ani Okrsek nikdy nebyly o příběhu, artu nebo přesahu, jde v nich prostě jen o to, aby Belle proskočil a přeskočil všechno, co se dá, a s parťákem se efektně porvali s celou eskadrou gangsterů. A pokud je tohle váš šálek kávy, tak vás to neomrzí ani napodruhé, zvlášť když to má i po deseti letech solidní drajv.

Pokud ale parkour a zběsilá akce nepatří do množiny vašich oblíbenců, se zlou se u vás Doupě potáže. Je totiž vážně jen úvodní scénou z Casina Royale roztaženou na celovečerní stopáž. Příběh je prostý, charaktery ploché, Belle vůbec neumí hrát a finále se tváří tak vážně, že máte chuť zvolat „Bože!“ na celý sál. Delamarre a spol. navíc ještě náboj filmu přepínají hodně pofidérním způsobem, takže chvíli se jede v absurdně groteskním stylu, chvíli zase smrtelně vážně. Hlavní zápletka vás proto poměrně rychle omrzí a začnete se ze všeho nejvíc těšit na to, až někdo konečně řádné zpacifikuje otravnou pobočnici hlavního záporáka.

Doupě prostě vážně závisí čistě na vaší ochotě přistoupit na jeho hru. Má svoje světlé momenty a sem tam vyšvihne i trochu sebeparodie, jako celek je ale co do ladění hodně nevyvážené a nechá vás tápat, zda si Besson dělá srandu, nebo to myslí smrtelně vážně (u něj stejně nikdy úplně nevíte). Nejideálnější ale je hodit tyhle nároky za hlavu a zajít si na tenhle film čistě pro radost z naspeedované akce a primitivně sympatického děje. Pokud tohle hledáte, je tenhle film přesně pro vás.

Český trailer filmu Doupě