Academia Film Olomouc, jehož v pořadí 49. ročník se konal od 15. do 20. dubna, je akcí popularizující vědecký film. Vedle projekcí, jimž dominuje nonfikční tvorba, je možné si zajít na informačně přínosné a místy i záměrně zábavné přednášky hostů, kteří jsou odborníky na danou oblast bádání. Ve čtvrtek 17. dubna si tak bylo možné vyslechnout Marcelu Linkovou a Janu Jedličkovou, které v rámci sekce Ženy a věda hovořily na téma Stereotypizace žen ve vědě: Dr. Jekyll a slečna Hyde (A Annette Kuhn, která do sekce Paměť přispěla na téma Osobní a kulturní paměť v audiovizuálních médiích, ale o té z důvodu vymezeného počtu znaků možná někdy příště.)  

Vědec X vědkyně?
Sebeexplanačně nazvaná přednáška Stereotypizace žen ve vědě sestávala ze dvou nerovnoměrných částí. V první socioložka a výzkumnice Sociologického ústavu AV ČR Marcela Linková představila typologii "vědců" v západní audiovizuální kultuře, v druhé se Jana Jedličková z Univerzity Palackého zaměřila na fikční seriálovou tvorbu posledních let.

Slovo "vědců" bylo dáno záměrně do uvozovek, protože hodinu a půl dlouhé povídání bylo uvozeno příkladem převládajícího stereotypního uvažování na základě reprezentace určitých skupin v médiích. Děti a mládež školou povinné dostaly za úkol namalovat, jak si představují vědce, přičemž všichni odevzdaly papír s obrázkem neupraveného muže s technickými dovednostmi, ani jednou ženy. Oprávněná námitka, že by výsledek vypadal jinak, kdyby v zadání bylo na místo "Jak si představujete vědce?" upřesněno "Jak si přejete vědce a vědkyni?", poukazovala na nerovnost obsaženou v samotném jazyku. Lingvisté by tvrdili, že pod "vědec" se skrývá označení jak pro muže, tak ženu, ale ukazuje se, že tomu tak - alespoň co se týče vnímání současné generace dětí a dospívajících - není.

Podoba geniálního, ale asociálního vědce pramení pravděpodobně z toho, jak je vyobrazován v západním filmu, který dominuje populární kultuře. Zatímco ale typologie vědce je rozpracovaná, u vědkyň něco takového chybí. Vědec může být profesionální, šílený (Jeff Goldblum v Mouše), nespolečenský (Christopher Lloyd v Návratu do budoucnosti), nemorální (Jeroen Krabbé jako Dr. Nichols v Uprchlíkovi, Miloš Kopecký v Adéla ještě nevečeřela), bezmocný/pasivní či hrdinský (Harrison Ford jako Indiana Jones, Robert Downey Jr. jako Iron Man).

Není příliš divu, že převládají protagonisté a s protagonistkami se příliš nesetkáme, protože to souvisí i s tím, nakolik byly ženy ostrakizovány v případě profese vědkyně ve skutečnosti. Významní muži si mysleli, že "něžné pohlaví" na akademické půdě nemá co dělat (např. Aristoteles: "Žena se od muže zásadně liší, a proto nemůže čerpat z vyššího vzdělání občanů," ale i Jean Jacques Rousseau: "Vzdělaná žena je morem."). Nebyl by nejspíš nikdo, kdo se za svůj život nesetkal s "argumenty", proč by tomu tak mělo být, ať už to byla absence rozumu a konceptuálního myšlení a menší mozková kapacita (v porovnání s muži) či tvrzení, že intelektuální činnost narušuje reprodukční schopnosti (věda a mateřství se tak vylučuje). Nelze se proto divit tomu, že podle poslední monitorovací zprávy z r. 2012 o postavení žen v české vědě je jejich paritní zastoupení pouze v lékařství.

Nepočetné zastoupení ve skutečnosti se proto odráží i ve fikci, i když je pozitivní, že v posledních letech dochází k nárůstu. S jakými typy vědkyň se tedy v západní celovečerní tvorbě můžeme setkat? Pokud to vezmeme chronologicky, jde o starou pannu, mužatku, naivní expertku, zlou svůdnici a osamělou hrdinku s vysokým morálním kreditem.

Stará panna se vyznačuje tím, že ačkoliv může být atraktivní, nemá vztahy s muži a její vědecký kredit není uznáván, jak by si zasloužila. Typickou představitelkou tohoto typu je Ingrid Bergman z Rozdvojené duše. O téměř třicet let později, konkrétně v 70. letech, se spolu s druhou vlnou boje za práva žen objevila mužatka, která je emocionálně odtažitá, chová se maskulinně, jsou jí připisovány nemalé vědecké zásluhy, ale má malé rozhodovací kompetence. Určitě si sami vybavíte několik takových příkladů, nejvýraznější je Frances Reid z Kmene Andromeda. (Za poznámku "pod čarou" stojí, že v remaku z 21. století je větší zastoupení nejenom žen, ale i Afroameričanů.)

O dvě dekády na to je možné narazit na naivní expertku (např. Julianne Moore v Ztraceném světě), která je mladá, krásná a ve své profesi uznávaná, ale naivní, a tak potřebující mužskou ochranu. A na zlou svůdnici (např. Dr. Elsa Schneider z Indiany Jonese a Poslední křížové výpravy), která používá "ženské" zbraně k dosažení svých cílů, ale je vždy "po zásluze" potrestána. Poslední dobou pak dominuje obraz osamělé pohledné hrdinky, která má vysoký morální kredit, ale ten představuje její výlučnost ve světě mužů a osamělost slouží jako spouštěč k její socializaci ve smyslu utvoření páru. Pokud si nedovedete s popsaným typem spojit nikoho konkrétního, dosaďte si ke jménům jako Rachel Weisz či Jodie Foster konkrétní počiny, protože jich je hned několik.

Neznamená to ale, že by genderové stereotypy nezůstávaly, ovšem pouze v aktualizované - současným společenským normám uzpůsobené - podobě. Náhled, který předestřela Marcela Linková (s odbočkou k československému kontextu v podobě dvou titulů - komiksové Kdo chce zabít Jessii? a málo známého dramatu Můj hříšný muž), by se dal snadno až velmi snadno zpochybnit. Nejenom s poukazem na výše zmíněné rozdílné chápání vědec a vědkyně, ale i co se týče zvoleného přístupu a vybraných příkladů.

Někomu nemusí vyhovovat mimeticke východisko ("film jako odraz - nápodoba - skutečnosti"), jiný/jiná by mohl problematizovat zvolené příklady, protože Spielbergovy snímky se vztahuji spíše k jiným filmům než k žitému světu... a zvolit Jurský park jako demonstraci sexismu (včetně videoukázky s českým dabingem, kde je anglické "sexism" přeloženo jako "nerovnost pohlaví") je velmi, velmi nešťastné s ohledem na existenci profeministických výkladů daného díla.

Nerdka na pokračování
Příspěvek Marcely Linkové byl spíše příkladem politického aktivismu snažícího se o typologizaci stereotypů pro zdůraznění toho, že tak to funguje i ve skutečnosti. Oproti ní se Jana Jedličková ve své části zaměřila na to, že by stereotypy neměly být rozbořeny, protože se bez určitého zjednodušení fikční tvorba neobejde, ale že by měly být rozmanitější, aby pro diváka mohla být možnost výběru při identifikaci se s postavou.

Pro televizní seriálovou tvorbu platí trochu jiná pravidla než pro celovečerní filmovou, protože v procesu výroby pořadu je menší zastoupení žen než v kinematografii, pracuje se s návazností na žánr a formát (krimi, sci-fi, melodrama z lékařského prostředí apod.). Věda je neatraktivní téma, a tak je třeba ji zpřístupnit prostřednictvím postav a vztahů mezi nimi.

Nejpodstatnější je ale samotná podstata příběhů na pokračování, kterou je serialita, která neumožňuje dlouhodobější uplatnění pro typ osamělé ženy-vědkyně, jelikož je vyžadováno, aby se setkávala s dalšími postavami. Nemálo určující je taktéž ohled na cílovou skupinu, kterou stále tvoří heterosexuální bílí muži střední třídy - a u televize neplatí, že by jako film měla potřebu oslovovat různé demografické skupiny.

Možná proto se u obrazovek setkáváme nejčastěji s typem v poslední době čím dál tím populárnější nerdky, která je ale socializována skrze vztah s mužskou postavou (Sběratelé kostí, CSI: Crime Scene Investigation, Teorie velkého třesku). Z důvodu atraktivnosti (zohlednění předpokládaných preferencí publika) je opomíjena každodennost vědeckého bádání a do popředí jsou stavěny oblasti (forenzní antropologie, hackerství) umožňující zpřístupnění za pomocí infografiky či vizualizace než stará metoda bádání v knihovnách, archivech apod. místech.

Jelikož seriálová tvorba dovede posílit vztah mezi recipientem, mohou pozitivně vykreslené obrazy ženy - vědce být vzorem pro mnoho divaček, ale v současné době - dle Jany Jedličkové - takové "role models" chybí. U dominantního seriálového typu převládá důraz na feminitu a střet mezi rodinou a kariérou. V Německu například existuje projekt zasazující se o to, aby bylo na televizních obrazovkách více vědkyň, protože bylo zjištěno, že si ženy vybírají povolání podle seriálů.

Možná námitka, že prosazováním jedné skupiny "na úkor" druhé by opomíjela zásadní fakt, že v případě reprezentace (nejenom) vědců a vědkyň není vyrovnané. Jde spíš o rovná práva (či alespoň snahu o ně) než o znevýhodnění jedné skupiny před jinou. Výtka, že - ze sociálního konstruktivismu a genderových studií vycházející - přístup chápaný některými jako feministický staví na černobílém dělení (muž X žena), opomíjí přesah Jany Jedličkové do oblasti queer studies. Během svého povídání totiž operovala s pojmem heteronormativity, a tak jejím cílem nebylo prosazování vědkyň ve fikci a větší rozmanitost stereotypů u seriálů (alespoň srovnatelná s těmi u filmů), ale různorodost napříč všemi genderovými i sexuálními (a potažmo rasovými, třídními ad.) kategoriemi.

Chtělo by se parafrázovat předního českého mentálního mrzáka a zakončit report výzvou, abyste nám do diskuze napsali, co si o tom myslíte. Samozřejmě jenom za předpokladu, pokud přemýšlíte nad otázkami, které řeší - nebo by měla řešit - česká společnost. Budeme ale korektní a neuděláme to.