Řeč je o Branovi, Theonovi a Stannisovi, kterému ani ve čtvrté řadě autoři neprokazují žádnou velkou službu. Pán Dračího kamene je opět vykreslen jako lehce manipulovatelná oběť v područí divé Melisandry a nic nenasvědčuje tomu, že by se nastolený kurz měl v dohledné době měnit. Zato Theon se dočkal asi největší proměny. Zubožený Greyjoy vydaný na milost pravděpodobně největšímu sadistovi Západozemí opsal kruh a z namyšleného prince je bezmocná loutka v rukách Boltonů. Zástupci morbidního rodu se mimochodem ukazují jako skvěle obsazení. Dynamika mezi nepříjemně klidným Boltonem starším a jeho brutálním bastardem znepokojivě funguje. To dokazuje obzvlášť scéna s Theonem prokazujícím svou loajalitu s břitvou na krku Ramsayho Sněha, ve které Greyjoy vyzradí osud chlapců z Winterfellu. Pokud jde o Brana a jeho cestu na sever, po třetí sezóně začíná být patrné, že kromě dohánění existujících knih bude problém i dospívání hlavních dětských hrdinů.
Zpátky v Králově přístavišti doplácí děj na drobné odchylky oproti knižní předloze. Jamieho brzký návrat jen potvrzuje jeho titul na královském dvoře jakožto pátého kola u vozu. Tvůrci si museli opět vypomoci drobnými úpravami, protože výcvik nyní levorukého rytíře vedl nově Bron namísto mlčenlivého Sera Ilyna Payna. Tentokrát za to pravděpodobně nemůžou nenechavé ruce autorů, ale určitě přispívá i skutečnost, že herecký představitel královy spravedlnosti byl diagnostikován s nevyléčitelnou formou rakoviny. Podruhé děj klopýtne v momentě, kdy jak Jamie, tak Cersei vzájemně netaktně konfrontují potencionální protějšky toho druhého. Špatně načasovaná scéna s Lorasem a Brienne by se opět nestala, kdyby nebylo Jamieho urychleného příjezdu.
Jinak se ale zbytek epizody nese v duchu opulentní královské svatby, na jejímž konci bude opět o korunu méně. Jak moudře pravila Královna trnů, jako by muži potřebovali ještě víc záminek k tomu obávat se manželství. Nutno ale dodat, že oproti brutální Rudé svatbě je pro většinu diváků slast sledovat fialový obličej dusícího se krále Joffreyho, obzvláště po špičkovém výkonu, který předvedl Jack Gleeson.
Jako by se tvůrci obávali, že by snad někdo nemorálního vladaře postrádal, na rozloučenou povolili uzdu jeho zkaženému charakteru. Gleeson, který se údajně inspiroval rolí císaře Commoda v Gladiátorovi Ridleyho Scotta, se rozhodně nežinýruje. Zhýčkanému následníkovi trůnu se evidentně nezavděčíte ani knihou, ani živým vystoupením Sigur Rós, zato budete ale svědky znepokojujícího divadelního představení. Právě během turnaje „trpasličích králů“ proběhne mezi znechucenými pohledy i katalogizace potencionálních travičů. Zájem na smrti nového krále může mít ostatně kdokoliv – Oberynem Martellem počínaje, rodinou Tyrellů konče. Největším podezřelým je ovšem Tyrion, jenž se ten večer stane terčem Joffreyho kratochvílí, které je utrpením sledovat nejen pro diváka, ale i pro političku moderních rozměrů jako je Margaery Tyrell.
Dávící se král Joffrey je tedy nakonec vysvobozením a je na čase si přiznat, že v očích zalitých krví většina fanoušků našla určitý pocit zadostiučinění. Je potřeba opět zopakovat, jak skvělý výkon podal Jack Gleeson a jaká nesmírná škoda je, že se nadějný herec rozhodl po konci svého angažmá nadobro pověsit hereckou profesi na hřebík. Vzhledem k tomu, že alespoň v očích svatebčanů je viník jasný, příští díl bude rozhodně zajímavý. Pokud nevěříte Cerseině úsudku, sledujte čachry s poháry pořádně, protože oproti knižní předloze je skutečný architekt Joffreyho zkázy o něco viditelnější.
Závěrem lze jen říci: král je mrtev, ať žije král. O ty ostatně v Sedmi královstvích není nouze.
