Stejně jako osm ročníku předtím, i letos se do krnovského Kina Mír sjelo na desítky lidí, aby po dobu tří dnů (od 11. 4. do 13. 4.) zhlédli ne zrovna současné a ne zrovna krátké filmy. Dlouhou cestu do města u česko-polských hranic nejenom domácí, ale i zahraniční návštěvníci vážili díky možnosti vidět vybrané tituly na 70mm formátu. Platilo to alespoň tento rok, protože v předchozích letech z větší části víkendová akce cílila spíše na generaci současných dvacátníků, která vyrostla na dnes již kultovních a/či klasických blockbusterech, jež ale neměla možnost spatřit na plátně.

"Minulými roky" je míněno období od 6. ročníku (2010) do minulého 8. (2013), jimž dominovala hollywoodská produkce a jména jako James Cameron (Vetřelci, Titanic, Propast), Tim Burton (Batman, Střihoruký Edward) a Steven Spielberg (Dobyvatelé ztracené archy, Chrám zkázy). Právě Spielbergova třetí část indianajonesovské tetralogie - Poslední křížová výprava - byla na poslední chvíli zařazena do programu. Pro některé to byl jistě ten titul, který rozhodnul o tom, že se akreditují a pojedou, protože nabídka jinak nebyla příliš lákavá.

Kritická optika, hodnotící festival na základě atraktivnosti uváděných snímků a počtu akreditovaných, by ale opomíjela dvě zásadní věci. Loni sice unikátní možnost naposledy si v kinosále vychutnat Star Wars (Návrat Jediho před digitálními úpravami!) a navrátit se do období dětství anebo dospívání (Hello, Dolly!, Propast, Střihoruký Edward, Smrtonosná past) přitáhla diváky.

Ovšem pokud bychom si nevypomáhali povšechnými tématy (např. "akčnost"), vytkli bychom absenci dramaturgie, která je už tak ztížena (ne)dostupností kopií a omezením na výlučný formát. A dodali, že se z KRRR stal spíše cinefilský seminář než přehlídka formátu, protože až na výjimky šlo o blow-upy (tj. vyzvětšované), nikoliv na sedmdesátku natáčené počiny. Alespoň tomu tak bylo pro v pořadí 8. KRRR!.

U letošního "předjubilejního" ročníku tomu ale bylo naopak, protože byla patrná jasná dramaturgická koncepce (historické, biografické epiky) a upřednostňování formátu před podbízivostí. Následkem toho návštěvnost sice výrazně opadla, ale skalní i ti noví měli jedinečnou příležitost snímky nejenom vidět, ale i "zažít". A to tak, jak byly promítány v době svého původního uvedení - včetně hudebních předeher a desetiminutových přestávek cirka uprostřed. Obzvlášť režisérský sestřih Hamleta Kennetha Branagha (aktualizace Shakespearea, přenesená do 19. století a dynamizující dialogovou podívanou promyšlenými jízdami a efektivně - divadelně využívanou mizanscénou) a v kinoverzi uvedená Ryanova dcera Davida Leana představovaly neopakovatelnou zkušenost (a obě historická melodramata s prvky pomsty měla navíc v této podobě českou premiéru).
  
Dva v jednom
Mnohé z uvedených filmů byly náročné na usezení a usledovaní, protože svou stopáží přesahovaly dvě hodiny (Chitty Chitty Bang Bang, Létající husaři, Chartúm, Pád říše římské, Anna Kareninová) a některé se blížily k hodinám čtyřem (Hamlet, Ryanova dcera). Byly ovšem koncipovány jako dvoudílné a svou strukturou skutečně připomínaly obdobu double-feature než jedno soudržné a narativně či žánrově jednotné dílo.

Patrné to bylo zejména na dvou britských snímcích. Chitty Chitty Bang Bang podle předlohy bondovského Iana Fleminga se z rodinného muzikálu první poloviny zlomil do výsměšné nápodoby dobrodružných - agentských - podívaných poloviny druhé. Nepřehlédnutelný vliv scenáristy Roalda Dahla, který do snímku vpašoval podvratné prvky v podobě dvojsmyslů či postavy lovce dětí, zajistil, že se bavilo i odrostlejší publikum. A to přesto, že příběh lze shrnout do jedné nerozvité věty: svobodný otec se závazky sbalí ženskou na své vytuněné auto.

Ryanova dcera Davida Leana nejprve některé odradila svým předvídatelným melodramatickým vyprávěním se vztahovým trojúhelníkem a dnes nechtěně směšně působící přírodní metaforičností odrážející vnitřní stavy postav. Poté ale byla nesmlouvavá ve vylíčení maloměstského pokrytectví a v nastolení eticky i morálně závažných otázek viny a trestu ve vztahu k národnosti a třídě.

Žel obě britské klasiky - a v některých kruzích možná i kulty - měly nejméně zachovalé kopie, což se projevilo především na posunu barevného spektra směrem k červené. "Posun" není ale úplně vhodně zvoleným slovem, protože u Chitty Chitty Bang Bang s výjimkou úvodních žlutých titulků jiná barva neexistovala... a Ryanova dcera navzdory příslibu z oficiálních stránek o původním znění byla promítnuta s (překvapivě povedeným, oproti obdobně uvedené Propasti rozhodně nechtěný smích nevyvolávajícím) německým dabingem.

Byly ale snímky, jimž "rozdělení" spolu s nešťastně stanoveným promítacím časem uškodilo. Zvyknout si na radikální změnu v pojetí biografie hudebníka není u ranní projekce nejsnadnější. Zvlášť když je Čajkovskij z počátku konvenčním životopisem o výjimečně nadané osobnosti (retrospektivní vyprávění, konflikt dvou umělců s rozdílným přistupem ke komponování). Snímek se ovšem "přepne" do podoby spirituálního rozjímání (aby taky ne, když ústřední part ztvárnil Innoktenij Smoktunovskij známý z Tarkovského Zrcadla) s pasivním protagonistou vsazeným do dlouhých, promyšleně komponovaných záběrů akcentujících herecký projev. Ne každý se na tuto vlnu dokázal naladit.

Obdobně problematičtí mohli pro někoho být Létající Husaři, kteří oslavovali vojáka, svůdníka a básníka Davydova. Nikoliv z ideologických (adorace ruského hrdiny), nýbrž žánrových důvodů, protože kombinace válečného spektáklu (s dobrodružnými prvky a komediálními vsuvkami) s muzikálovými výstupy působila nesourodě. A to vyváženému rytmu - kde byly střídány dobrodružné, komediální a muzikálové prvky s ohledem na precizní načasování - části první navzdory. Zato nikoliv skutečná, ale literární hrdinka Anna Kareninová byla téměř dvou a půl hodinovou existenciální a ničím nevýraznou depkou, která radost udělala pouze znalcům předlohy oceňujícím úctu k Tolstého románu.

V takových případech lze uplatnit přístup "pokud se nudou chceš uškrit provázkem, na kterém máš akreditační kartičku, všímej si stylu". Obzvlášť u britských historických epik jako Chartúm či Pád říše Římské, které se ve své době - 60. letech - snažily donutit diváky vstát od televizních obrazovek a jít do kin, se tato rada ukázala jako velmi užitečná. I přes hvězdné obsazení, vysoustružené klasické vyprávění a nepopiratelnou "produkční kvalitu" šlo v obou případech přece jenom o relikty, které jsou dnes pozoruhodné právě svým užitím formátu (Chartúm je posledním snímkem užívajícím Ultra Panavision 70).

Rozpolcenost
Zatímco dramaturgická koncepce byla na rozdíl od uváděných titulů jednotná, KRRR! byl co do své komunikace navenek stále rozpolcen mezi cinefilním seminářem a přehlídkou formátu. Evidentně z patra pronesené, nepřipravené úvody s nepatřičně hodnotícím aspektem střídaly zasvěcená povídání mluvčích, kteří byli schopni daný film zasadit do kontextu (produkčního cyklu, národní kinematografie, režisérovy tvorby), díky pečlivé rešerši uvést jeho přijetí mezi laickým i odborným publikem a říct i něco o jeho 70mm podobě.

Nejinak tomu bylo u katalogových textů, u nichž by bylo vhodné se při analytických postřezích soustřeďovat na styl a nikoliv recenzovat dané dílo, či dokonce shrnovat základní a snadno dohledatelné informace. A v neposlední řadě by to chtělo více prostoru pro přednášky, protože jedna ráno o zvuku je poněkud málo (ačkoliv je pochopitelné, že vzhledem k délce projekcí nebylo možné požadovat takový nadstandard jako v minulých letech). Doplňující výstavu totiž už viděli stejně všichni a tvoří spíš jenom dekoraci kina a přidává na atmosféře, než že by měla informační hodnotu.

Otázkou zůstává, jakým směrem se KRRR! vydá příštím rokem, kdy bude slavit své 10. narozeniny. Přikloní se s ohledem na návštěvnost k podobě semináře pro cinefily, kteří se sjíždějí za internetovými celebritami a hollywoodskými blockbustery, nebo bude přehlídkou formátu, a podle toho bude koncipovat úvody, texty v katalogu a doprovodný program (přednášky, výstavy)? Bude-li ale vedle dostupnosti kopií a jejich kvality i ceny určující snaha dostat diváky od monitoru počítačů, autor těchto řádků navrhuje tematický "vědecko-fantastický" blok, protože ho již čtvrtým rokem dráždí plakáty na E.T. - Mimozemšťana, Total Recall, Brainstorm, Pyramidu hrůzy... a na stěnách krnovského kina Mír nevyvěšené, ale na sedmdesátku vyzvětšované Gremliny.

P.S. Šéfredaktor chce, abych něco napsal o třetím dílu Indiana Jonese. Ok, Poslední křížová výprava je nejslabší, protože nejméně brakovou, k dějinám kinematografie se nepříliš odkazující částí, jejíž spoléhání se na klasické hollywoodské vyprávění a jeho výstavbu sice precizně šlape, ale není ani analyticky podnětné, ani příliš divácky opojné.