Začalo to již na počátku devadesátých let, ještě v době, kdy jako mladý student filmu realizoval Darren Aronofsky své první studentské kraťasy. Na poli celovečerním se mu povedlo prosadit až v roce 1997 s filmem Pí, jehož název odkazuje k známé matematické konstantě.

Pí nese všechny znaky autorského (Aronofsky ho napsal i režíroval) celovečerního debutu – je ultranezávislý, ultralevný, ultraambiciózní, černobílý a bez velkých hereckých hvězd, podobně jako například debut Christophera Nolana Sledování (do vzniku svého prvního filmu zapojil i svou rodinu a příbuzné, jak prozrazují závěrečné titulky). Aronofsky v Pí definoval svůj režisérský styl, který pak víceméně zopakoval v antidrogovém halucinačním opusu Requiem za sen. Zárodky jeho oblíbených formálních prostředků už ale nalezneme právě v Pí stejně jako jeho fascinaci různým druhem obsesí posedlými výlučnými postavami.

Hlavní hrdina Max Cohen (Sean Gullette) je posedlý čísly a věří, že vše v přírodě i v člověku lze vyjádřit skrze ně a hledá proto dokonalý vzorec. Myslí si, že je už velmi blízko řešení a přesvědčuje o tom i svého bývalého profesora matematiky Sola Robensona (Mark Margolis), který ale svého bývalého nejnadanějšího žáka varuje, aby si dal pozor a neskončil jako Ikarus, kterého jeho touha po vědění zahubila. Max trpí silnými bolestmi hlavy, kterou zahání prášky a také se vyhýbá lidskému kontaktu, včetně své sousedky Devi (Samia Shoaib). Přesto se však v jednom baru seznámí s židovským mladíkem Lennym (Ben Shenkman), který provádí matematický výzkum židovského učení Tóry. Mimo to mají o Maxovy znalosti, a především jeho schopnost předpovídat vývoj na trhu akcií zájem agenti z Wall Streetu. Vše se však zvrtne v okamžiku, kdy Maxův počítač Euklid náhodně vygeneruje dvousetšestnácticiferné číslo, které Maxe začíná pronásledovat. 

Pí je především filmem o sebezničující posedlosti a je jedno, jestli jde o posedlost čísly (respektive jejich významem) jako v případě hrdiny filmu Maxe nebo o posedlost čímkoliv jiným. Jde o složitě vypadající dílo o jednoduchých věcech. Tento paradox názorně vystihnul Maxův učitel Sol v příběhu o starověkém matematikovi a objeviteli Archimédovi. Max ale jeho moudrou a dobře míněnou radu "aby si dal sprchu" nebere v potaz. Fanatická posedlost vlastní myšlenkou ho dožene až na hranu šílenství, které Aronofsky prezentuje několika surrealisticky laděnými záběry a vizemi jak vystřiženými z filmů Terryho Gilliama nebo Davida Lynche.

Právě na vizuální stránce se Aronofsky náležitě vyřádil. Pí natočil černobíle nejspíše kvůli naprosto minimálním finančním prostředkům (rozpočet 60 tisíc dolarů na celý film dnes nestačí ani na jeden natáčecí den průměrně drahého hollywoodského snímku). Přitom ale nejde o černobílý film tak, jak ho známe z období, kdy černobílá barva byla ve filmu dominantní (40. - 50. léta). Pí spíše vzbuzuje dojem vyšisovaného barevného filmu bez barev, jako když si v barevném televizoru "ztlumíte" barvy na minimum. Ve výsledku pak nevypadá ani jako barevný ani jako černobílý, ale něco mezi tím (Aronofsky točil na speciální vysoce kontrastní druh černobílého materiálu).

Tento bezbarevně působící vizuál každopádně vyloženě sedne k tomuto schizoidnímu příběhu, který je kvůli nepřitažlivému obsahu pro běžného masového diváka prakticky nestravitelný. Pí je ale "pěkný psycho" i pro filmové fajnšmekry, kteří si libují v podivných filmech typu Mazací hlava, které film v jistých momentech vzdáleně připomíná (motiv odcizenosti hlavního hrdiny a jeho neschopnost navázat lidský kontakt, u obou v případě postavy sousedky). Pí také ukazuje Aronofského oblíbené formální libůstky (makrodetaily předmětů a záběry opakování rituálních úkonů hlavního hrdiny), které pak dovedl v dokonalost v Rekviem za sen. 

Při tak mizivých nákladech jsou pak výsledné tři miliony dolarů na tržbách vlastně závratné a Pí tak lze dokonce v tomto speciálním případě označit i za jakýsi druh kasovního trháku. Především jde ale o dílo filmového nadšence a geeka Darrena Aronofského, kterým se zařadil mezi enfant terrible současného amerického filmu. Svou pověst pak ještě upevnil a stvrdil následujícím Rekviem za sen. Aronofského další opusy včetně problematické romantické sci-fi Fontány či nejnovějšího Noema jsou pak druhou, hollywoodskou tváří Aronofského. Pokud chcete spatřit jeho "první tvář", pak je Pí výbornou volbou (jestli jste ho tedy ještě neviděli).

Pokud navíc holdujete elektronické taneční hudbě, bude se vám líbit i soundtrack k filmu, jehož autorem je Clint Mansell. Ten je stejně jako kameraman Matthew Libatique stabilním Aronofského spolupracovníkem. U nás je film známý a dostupný hlavně díky edici levných DVD. Ani Pí, ani následující Rekviem za sen se totiž v našich kinech bohužel neobjevily. I přesto mají oba tyto filmy u nás četné fanoušky stejně jako jejich režisér. Pí je zkrátka a dobře klasickým případem "divného" filmu, který si podobně jako zmíněná Mazací hlava vydobyl svůj kultovní status stejně samozřejmě, jako si našel své oddané fanoušky, kteří to prostě Aronofskému "žerou".

Oficiální trailer filmu Pi