Videoherní adaptace jsou prokleté. Nemají je rádi diváci, nemají je rádi kritici, ani si dobře nevedou v kinech, ale přesto stále vznikají. Buď jako výplachová béčka na jedno použití, nebo jako mainstreamové blockbustery, které doufají, že prolomí bariéru diváckého zájmu a pozitivní kritické odezvy. Čas však prověřil, že jim stále nepřeje a ani nedávný Need for Speed nepotvrdil, že bychom ho měli brát jako vážného konkurenta hollywoodským trhákům.
Někdy se však zázrakem povede, že se filmová verze alespoň trochu přiblíží kvalitám předlohy, což je ale fakt, kterého si všimne minimum diváků. V naší redakční topce, kde jsme se nakonec sešli pouze tři, jsme se vám tedy pokusili zprostředkovat výběr jedné videoherní adaptace, která je podle nás povedená, a jednoho filmu, jenž nějakým způsobem navazuje na videoherní postupy (a nemusí vycházet z herní předlohy). Jelikož výběr není moc rozsáhlý, budeme rádi, pokud se s námi v diskuzi pod článkem podělíte o nějaké vaše další favority...
Číslo jedna - Doa: Na život a na smrt (Martin Bubrín)
Jelikož mi kolega přebral Silent Hill, jakožto jednu z těch skutečně nejlepších videoherních adaptací, bylo nutné se spokojit se snímkem, který se za obecně kvalitní nepovažuje, ale vcelku důsledně kopíruje postupy své předlohy. V subžánru bojových her už vzniklo filmových verzí několik (z kvalitnějších první Mortal Kombat, z horších například Tekken), ale jedna z nich svou estetickou kvalitou dokonale převyšuje konkurenci. Řeč je samozřejmě o konzolové mlátičce DOA: Na život a na smrt, která se ve své filmové podobě přetavila jednak v ultimátní guilty pleasure zábavu, na druhou stranu jde o přesné převedení videoherního konceptu do filmového (ne)vyprávění.
Jak totiž adaptovat bezdějovou mlátičku, v níž se spoře oděné slečny účastní turnaje bojových umění na život a na smrt? Režisér a přední hongkongský bojový choreograf Corey Yuen ale věděl, jak na to – dokonale totiž obdařil hloupoučký příběh předlohy vysokou mírou sebereflexe a nadsázky, tudíž vzniklo něco jako „meta-videoherní“ mlátička, která neustále shazuje a zesměšňuje sebe sama. Tupé dialogy vlastně zastávají funkci videoherních cutscén a špatně hrající (ne však špatně vypadající) herečky zase svou jednorozměrností připomenou bezejmenné charaktery, za něž si vyberete hrát.
V tomto braku plném bikin nakonec nejvíce vyniknou hlavní přednosti v podobě dynamických a efektních soubojů ve stylu videoklipů, které v tom nejlepším upomenou na předchozí režisérovy práce na hongkongských akčních filmech nebo snímcích jako Kurýr. Přihlédnutím k tomuto konceptu si tak lze tuto na první pohled výplachovou zábavu užít i v tom případě, pokud jste starší dvanácti let.
Bojová scéna z filmu DOA: Na život a na smrt
Číslo dvě - Scott Pilgrim proti zbytku světa (Martin Bubrín)
Pokud bychom chtěli vybrat snímek, který doslovným způsobem přejímá konvence videoher a sám videohrou není, nejlepším případem by byl bezpochyby snímek Edgara Wrighta Scott Pilgrim proti zbytku světa. Snímek vycházející z komiksové předlohy je jednak uspořádán jako doslovně přejatá políčka komiksu, na druhou stranu ctí i svou hráčkou estetiku. Jistě, byly tu desítky adaptací, ale žádné z nich (ač byly některé z nich kvalitativně lepší) se nepodařilo tak věrohodně a přesně převést videoherní vyprávění a způsob komiksového čtení do filmové podoby.
Cesta Scotta Pilgrima (jak v komiksu, tak ve filmu) za vysněnou princeznou je přiznaně inspirována některými konzolovými a 8bitovými klasikami jako Super Mario Bros. nebo Zelda a přesně se zákonitostmi těchto skákaček drží. Není to poznat jen na audiovizuální stránce (už úvodní logo Universalu navozuje "retro" atmosféru), příběh je prošpikován všemi videoherními trademarky jako levely, souboji s bossy, bodovými odměnami, extra životy či bonusovými schopnostmi, které jistým způsobem pomrkávají na nostalgického diváka, jenž například rozpozná, že střet s jedním ze sedmi zlých ex-přítelů Ramony vlastně upomíná na jiný druh videoherního souboje (jízda na body na skateboardu, mlátička ve stylu Tekkena, hraní na kytaru ve stylu Guitar Hero apod.). Tohle a spousta další prvků dělají ze Scotta Pilgrima ideální film, kterým si můžete vynahradit nedostatek kvalitních videoherních adaptací.
Kytarový souboj z filmu Scott Pilgrim proti zbytku světa
Číslo jedna - Silent Hill (Pavel Pinker)
Matka s nemocnou dcerkou se vydávají do záhadného města, jehož název druhá jmenovaná křičí ze spaní. Narážejí na tuny nehezkých monster, podivnou holčičku a moderní antičarodějnický kult. Jak to spolu všechno souvisí? Christophe Gans na to šel od lesa, karavany tvůrčího týmu vybavil herními konzolemi se Silent Hillem a ať se má věc jakkoliv, ve filmu teče úchylná láska k herní předloze z každého záběru. Nakonec se tak stává největším kladem i záporem všeho. Postavy se chovají poněkud iracionálně - spíše než věrohodné osoby připomínají právě chování rozverného hráče (matka čapne náměsíčnou dcerku, vybodne se na manžela a na vlastní pěst se vydá do dávno opuštěného uhelného městečka).
Stejně je na tom příběhový postup (pátrání po jednotlivých střípcích, jež postupně odhalují dějové pozadí - a to dokonce na dvou frontách), inspirovaný hned několika díly původní hry. U roztodivných příšerek je sympatické, že Gans zapudil myšlenku na digitální triky a vydal se cestou starých dobrých masek a proporčně odpovídajících protagonistů - herci se ukrývají i za spálenými dětmi a kyselinu chrlícím monstrem. Plně digitální byli pouze brouci, jež v první půli filmu přijdou se slovutným Pyramid Headem. Silent Hill se nedočkal příliš vřelého přijetí u diváků ani kritiky. Je v něm přespříliš herního fanatismu, který na plátně ne vždy funguje.
Také je ke konci až absurdně brutální a příběh je důkazem, že co funguje ve hře, nemusí fungovat v souvisle vyprávěném produktu. K výšinám ho ovšem táhne silný tandem atmosféra - vizuál, jenž v kombinaci s podařenou hudbou (autorem je Akira Yamaoka, tvůrce oceňovaných soundtracků k herním Silent Hillům) zajištuje relativně neotřelý zážitek. Ten je víceméně přímo úměrný tomu, nakolik rádi máte (hororové) videohry, příběhy o vícero realitách a tajuplná místa, postižená nadpřirozenem. Pokud by někoho posledně zmíněné zajímalo, samotný Silent Hill je inspirovaný městem Centralia v Pennsylvánii, kde v podzemí už desítky let skutečně hoří uhelné šachty. Pukající země a jedovaté splodiny dávno vyhnaly drtivou většinu jeho obyvatelstva. Pro zvědavce se na internetu se povaluje spousta informací. SPOILER: Ve filmu hraje Sean Bean a neumře. Takže se ve finále jedná o horor značně progresivní...
P.S. Vzniklo jedno pokračování, které ovšem nestojí za řeč.
Scéna z filmu Silent Hill
Číslo dvě - Princ z Persie: Písky času (Pavel Pinker)
Je možná trochu pokrytecké vydávat za oblíbený film na motivy hry něco, z čeho si několik let po premiéře nepamatuji prakticky nic, nicméně kvalitních filmů podle her je minimum a jednoocí snadno vítězí. Na Princovi je překvapivý zejména fakt, nakolik epický a kvalitně otrikovaný je, o hereckém obsazení nemluvě (Jake Gyllenhaal, Ben Kingsley). Kdo pamatuje stařičké plošinovky, v nichž musela perfektně rozpohybovaná bílá postavička překonávat překážky tak trochu ve stylu parkouru, bude patrně zklamán - filmová podoba v rukou ostříleného Mika Newella je inspirována až "novou" sérií Princů, jež započala právě titulem s názvem Písky času.
Těžko to ovšem budeme tvůrcům vyčítat. Výsledná akční fantasy nemá zase až tak blbý příběh, je natočena s nadhledem, obsahuje dostatek přemrštěné akce a monstrózně přepálený závěr rádi odpustíme. Nebo ne? Princ každopádně padl ve své nabubřelosti - obludný rozpočet, který nakonec dosáhl na dvě stě milionů dolarů, se z kin samozřejmě nevrátil. Pokud se ale divák touží pobavit u dobře vypadající fantasy jednohubky, lze mu filmového Prince vřele doporučit.
Honička ve filmu Princ z Persie: Písky času
Číslo jedna - Street Fighter: Poslední boj (Marek Slovák)
Kdyby mi hráč držel pistol u hlavy s tím, že si musím vybrat nejlepší filmovou adaptaci videohry, jinak že mi v praxi prokáže předsudečnou a mnohokrát vyvrácenou teorii o vlivu mediálního násilí na jedince, volil bych Silent Hill. Jelikož ten si ale zabral redakční kolega, mám smůlu a můžu leda doufat, že se rozepíše o nápaditě řešené mizanscéně (předkamerového prostoru, zahrnujícího mj. rekvizity, kostýmy, scénu atd.) a jejích funkcích ve vyprávění, když ty korespondují s postupy několikadílné japonské předlohy.
S ohledem na to, že neexistuje příliš povedených snímků vzniklých podle her, a možná i trochu natruc vybírám neprávem odsuzovaný Street Fighter: Poslední boj. Obecným konsenzem je, že jde o velmi hloupou, nechtěně směšnou adaptaci, která dle názorů mnohých ani nemohla dopadnout dobře, protože se na rozdíl od na atrakcích založené videoherní mlátičky snaží neúspěšně odvyprávět příběh. Kritici i fanoušci zde ale zapomínají na to, že snímek režíroval a napsal Steven E. de Souza, jehož jméno je spojeno s hrdě pokleslými snímky s Arnoldem Schwarzeneggerem (Komando, Běžící muž) a se značně sebeuvědomělými počiny (Smrtonosná past, Smrtonosná past 2).
Street Fighter: Poslední boj si proto můžete užít na jedné straně jako podívanou s intelektuálně indisponovanými postavami, které se ocitají v nadsazené mizanscéně jenom proto, aby se mohly pobít (či alespoň předvést schopnost, která je s nimi spojována ve videohře). A nebo můžete být k filmu všímavější a bavit se následujícím: nápaditým mícháním estetik propagandy (první a druhé světové v kombinaci s tou mediální v podobě obřích obrazovek v záporákově obydlí); zábavným odkazováním k dílům s monstry (přeměna jedné z postav jako z universaláckých hororů, bitva dvou hor svalů jako z kaidžu eiga); přebíráním videoherních postupů a odkazování se ke zdrojovému médiu (videoherní ovladače, televizní zpravodajství o škodlivosti her, postavy řvoucí "Game Over", závěrečný titulek "World Domination - Replay").
Upoutávka k filmu Street Fighter: Poslední boj
Číslo dvě - Gamer (Marek Slovák)
Filmové adaptace videoher nemají nejlepší postavení, protože i když mají za sebou divácky atraktivní značku, málokdy se dočkají komerčního úspěchu a/či příznivého přijetí laickou i odbornou veřejností. U snímků přejímajících videoherní postupy, ale nevycházejících přitom ze žádné videohry, tomu není jinak. Vybrat a doporučit jeden titul z druhé skupiny je ale obtížnější, protože obsahuje mnohem víc pozoruhodnějších děl.
Jsou ale jenom dva současní filmaři (ok, tři - jeden a režisérské duo), kteří aplikují postupy z jednoho média (v tomto případě hry) na druhé (v tomto případě filmu). Prvním je Paul W.S. Anderson, který je za to odsuzován, protože si něco takového dovoluje i u samotných adaptací. Nejvýrazněji v posledních dvou Resident Evilech. Jakmile ale vyprávění vystaví jako sérii levelů, kterými musí protagonista projít a které obsahují i cut-in scény, je přijetí o poznání příznivější. Jako v případě Rallye smrti, u které málokdo ví, že je remakem Cesty gladiátorů 2000.
Druhým, resp. druhými je dvojice Mark Neveldine a Brian Taylor. Jejich vrcholné dílo Gamer může být některými vnímáno jako aktualizace a mash-up kultovních béček Běžící muž a Cesta gladiátorů 2000 do doby reality show a sociálních sítí i her. Exploatace s Geraldem Butlerem v hlavní roli přebírá postupy a konvence všech zmíněných médií, ale nejvýrazněji - a nejkritičtěji - právě posledního zmíněného. Jak by vypadali The Sims v obludně hyperbolizované verzi převedené do skutečnosti? A jaký je vztah mezi hráčem a jeho herní postavou? Kdo ovládá koho? A proč jenom malá skupina lidí kladně přijímá provokativní a kombinováním postupů z různých médií formálně progresivní dílo?
Upoutávka na film Gamer
Jelikož mi kolega přebral Silent Hill, jakožto jednu z těch skutečně nejlepších videoherních adaptací, bylo nutné se spokojit se snímkem, který se za obecně kvalitní nepovažuje, ale vcelku důsledně kopíruje postupy své předlohy. V subžánru bojových her už vzniklo filmových verzí několik (z kvalitnějších první Mortal Kombat, z horších například Tekken), ale jedna z nich svou estetickou kvalitou dokonale převyšuje konkurenci. Řeč je samozřejmě o konzolové mlátičce DOA: Na život a na smrt, která se ve své filmové podobě přetavila jednak v ultimátní guilty pleasure zábavu, na druhou stranu jde o přesné převedení videoherního konceptu do filmového (ne)vyprávění.
Jak totiž adaptovat bezdějovou mlátičku, v níž se spoře oděné slečny účastní turnaje bojových umění na život a na smrt? Režisér a přední hongkongský bojový choreograf Corey Yuen ale věděl, jak na to – dokonale totiž obdařil hloupoučký příběh předlohy vysokou mírou sebereflexe a nadsázky, tudíž vzniklo něco jako „meta-videoherní“ mlátička, která neustále shazuje a zesměšňuje sebe sama. Tupé dialogy vlastně zastávají funkci videoherních cutscén a špatně hrající (ne však špatně vypadající) herečky zase svou jednorozměrností připomenou bezejmenné charaktery, za něž si vyberete hrát.
V tomto braku plném bikin nakonec nejvíce vyniknou hlavní přednosti v podobě dynamických a efektních soubojů ve stylu videoklipů, které v tom nejlepším upomenou na předchozí režisérovy práce na hongkongských akčních filmech nebo snímcích jako Kurýr. Přihlédnutím k tomuto konceptu si tak lze tuto na první pohled výplachovou zábavu užít i v tom případě, pokud jste starší dvanácti let.
Pokud bychom chtěli vybrat snímek, který doslovným způsobem přejímá konvence videoher a sám videohrou není, nejlepším případem by byl bezpochyby snímek Edgara Wrighta Scott Pilgrim proti zbytku světa. Snímek vycházející z komiksové předlohy je jednak uspořádán jako doslovně přejatá políčka komiksu, na druhou stranu ctí i svou hráčkou estetiku. Jistě, byly tu desítky adaptací, ale žádné z nich (ač byly některé z nich kvalitativně lepší) se nepodařilo tak věrohodně a přesně převést videoherní vyprávění a způsob komiksového čtení do filmové podoby.
Cesta Scotta Pilgrima (jak v komiksu, tak ve filmu) za vysněnou princeznou je přiznaně inspirována některými konzolovými a 8bitovými klasikami jako Super Mario Bros. nebo Zelda a přesně se zákonitostmi těchto skákaček drží. Není to poznat jen na audiovizuální stránce (už úvodní logo Universalu navozuje "retro" atmosféru), příběh je prošpikován všemi videoherními trademarky jako levely, souboji s bossy, bodovými odměnami, extra životy či bonusovými schopnostmi, které jistým způsobem pomrkávají na nostalgického diváka, jenž například rozpozná, že střet s jedním ze sedmi zlých ex-přítelů Ramony vlastně upomíná na jiný druh videoherního souboje (jízda na body na skateboardu, mlátička ve stylu Tekkena, hraní na kytaru ve stylu Guitar Hero apod.). Tohle a spousta další prvků dělají ze Scotta Pilgrima ideální film, kterým si můžete vynahradit nedostatek kvalitních videoherních adaptací.
Matka s nemocnou dcerkou se vydávají do záhadného města, jehož název druhá jmenovaná křičí ze spaní. Narážejí na tuny nehezkých monster, podivnou holčičku a moderní antičarodějnický kult. Jak to spolu všechno souvisí? Christophe Gans na to šel od lesa, karavany tvůrčího týmu vybavil herními konzolemi se Silent Hillem a ať se má věc jakkoliv, ve filmu teče úchylná láska k herní předloze z každého záběru. Nakonec se tak stává největším kladem i záporem všeho. Postavy se chovají poněkud iracionálně - spíše než věrohodné osoby připomínají právě chování rozverného hráče (matka čapne náměsíčnou dcerku, vybodne se na manžela a na vlastní pěst se vydá do dávno opuštěného uhelného městečka).
Stejně je na tom příběhový postup (pátrání po jednotlivých střípcích, jež postupně odhalují dějové pozadí - a to dokonce na dvou frontách), inspirovaný hned několika díly původní hry. U roztodivných příšerek je sympatické, že Gans zapudil myšlenku na digitální triky a vydal se cestou starých dobrých masek a proporčně odpovídajících protagonistů - herci se ukrývají i za spálenými dětmi a kyselinu chrlícím monstrem. Plně digitální byli pouze brouci, jež v první půli filmu přijdou se slovutným Pyramid Headem. Silent Hill se nedočkal příliš vřelého přijetí u diváků ani kritiky. Je v něm přespříliš herního fanatismu, který na plátně ne vždy funguje.
Také je ke konci až absurdně brutální a příběh je důkazem, že co funguje ve hře, nemusí fungovat v souvisle vyprávěném produktu. K výšinám ho ovšem táhne silný tandem atmosféra - vizuál, jenž v kombinaci s podařenou hudbou (autorem je Akira Yamaoka, tvůrce oceňovaných soundtracků k herním Silent Hillům) zajištuje relativně neotřelý zážitek. Ten je víceméně přímo úměrný tomu, nakolik rádi máte (hororové) videohry, příběhy o vícero realitách a tajuplná místa, postižená nadpřirozenem. Pokud by někoho posledně zmíněné zajímalo, samotný Silent Hill je inspirovaný městem Centralia v Pennsylvánii, kde v podzemí už desítky let skutečně hoří uhelné šachty. Pukající země a jedovaté splodiny dávno vyhnaly drtivou většinu jeho obyvatelstva. Pro zvědavce se na internetu se povaluje spousta informací. SPOILER: Ve filmu hraje Sean Bean a neumře. Takže se ve finále jedná o horor značně progresivní...
P.S. Vzniklo jedno pokračování, které ovšem nestojí za řeč.
Je možná trochu pokrytecké vydávat za oblíbený film na motivy hry něco, z čeho si několik let po premiéře nepamatuji prakticky nic, nicméně kvalitních filmů podle her je minimum a jednoocí snadno vítězí. Na Princovi je překvapivý zejména fakt, nakolik epický a kvalitně otrikovaný je, o hereckém obsazení nemluvě (Jake Gyllenhaal, Ben Kingsley). Kdo pamatuje stařičké plošinovky, v nichž musela perfektně rozpohybovaná bílá postavička překonávat překážky tak trochu ve stylu parkouru, bude patrně zklamán - filmová podoba v rukou ostříleného Mika Newella je inspirována až "novou" sérií Princů, jež započala právě titulem s názvem Písky času.
Těžko to ovšem budeme tvůrcům vyčítat. Výsledná akční fantasy nemá zase až tak blbý příběh, je natočena s nadhledem, obsahuje dostatek přemrštěné akce a monstrózně přepálený závěr rádi odpustíme. Nebo ne? Princ každopádně padl ve své nabubřelosti - obludný rozpočet, který nakonec dosáhl na dvě stě milionů dolarů, se z kin samozřejmě nevrátil. Pokud se ale divák touží pobavit u dobře vypadající fantasy jednohubky, lze mu filmového Prince vřele doporučit.
Číslo jedna - Street Fighter: Poslední boj (Marek Slovák)
Kdyby mi hráč držel pistol u hlavy s tím, že si musím vybrat nejlepší filmovou adaptaci videohry, jinak že mi v praxi prokáže předsudečnou a mnohokrát vyvrácenou teorii o vlivu mediálního násilí na jedince, volil bych Silent Hill. Jelikož ten si ale zabral redakční kolega, mám smůlu a můžu leda doufat, že se rozepíše o nápaditě řešené mizanscéně (předkamerového prostoru, zahrnujícího mj. rekvizity, kostýmy, scénu atd.) a jejích funkcích ve vyprávění, když ty korespondují s postupy několikadílné japonské předlohy.
S ohledem na to, že neexistuje příliš povedených snímků vzniklých podle her, a možná i trochu natruc vybírám neprávem odsuzovaný Street Fighter: Poslední boj. Obecným konsenzem je, že jde o velmi hloupou, nechtěně směšnou adaptaci, která dle názorů mnohých ani nemohla dopadnout dobře, protože se na rozdíl od na atrakcích založené videoherní mlátičky snaží neúspěšně odvyprávět příběh. Kritici i fanoušci zde ale zapomínají na to, že snímek režíroval a napsal Steven E. de Souza, jehož jméno je spojeno s hrdě pokleslými snímky s Arnoldem Schwarzeneggerem (Komando, Běžící muž) a se značně sebeuvědomělými počiny (Smrtonosná past, Smrtonosná past 2).
Street Fighter: Poslední boj si proto můžete užít na jedné straně jako podívanou s intelektuálně indisponovanými postavami, které se ocitají v nadsazené mizanscéně jenom proto, aby se mohly pobít (či alespoň předvést schopnost, která je s nimi spojována ve videohře). A nebo můžete být k filmu všímavější a bavit se následujícím: nápaditým mícháním estetik propagandy (první a druhé světové v kombinaci s tou mediální v podobě obřích obrazovek v záporákově obydlí); zábavným odkazováním k dílům s monstry (přeměna jedné z postav jako z universaláckých hororů, bitva dvou hor svalů jako z kaidžu eiga); přebíráním videoherních postupů a odkazování se ke zdrojovému médiu (videoherní ovladače, televizní zpravodajství o škodlivosti her, postavy řvoucí "Game Over", závěrečný titulek "World Domination - Replay").
Číslo dvě - Gamer (Marek Slovák)
Filmové adaptace videoher nemají nejlepší postavení, protože i když mají za sebou divácky atraktivní značku, málokdy se dočkají komerčního úspěchu a/či příznivého přijetí laickou i odbornou veřejností. U snímků přejímajících videoherní postupy, ale nevycházejících přitom ze žádné videohry, tomu není jinak. Vybrat a doporučit jeden titul z druhé skupiny je ale obtížnější, protože obsahuje mnohem víc pozoruhodnějších děl.
Jsou ale jenom dva současní filmaři (ok, tři - jeden a režisérské duo), kteří aplikují postupy z jednoho média (v tomto případě hry) na druhé (v tomto případě filmu). Prvním je Paul W.S. Anderson, který je za to odsuzován, protože si něco takového dovoluje i u samotných adaptací. Nejvýrazněji v posledních dvou Resident Evilech. Jakmile ale vyprávění vystaví jako sérii levelů, kterými musí protagonista projít a které obsahují i cut-in scény, je přijetí o poznání příznivější. Jako v případě Rallye smrti, u které málokdo ví, že je remakem Cesty gladiátorů 2000.
Druhým, resp. druhými je dvojice Mark Neveldine a Brian Taylor. Jejich vrcholné dílo Gamer může být některými vnímáno jako aktualizace a mash-up kultovních béček Běžící muž a Cesta gladiátorů 2000 do doby reality show a sociálních sítí i her. Exploatace s Geraldem Butlerem v hlavní roli přebírá postupy a konvence všech zmíněných médií, ale nejvýrazněji - a nejkritičtěji - právě posledního zmíněného. Jak by vypadali The Sims v obludně hyperbolizované verzi převedené do skutečnosti? A jaký je vztah mezi hráčem a jeho herní postavou? Kdo ovládá koho? A proč jenom malá skupina lidí kladně přijímá provokativní a kombinováním postupů z různých médií formálně progresivní dílo? 
Upoutávka na film Gamer
