Dva roky jsou dlouhá doba i na prázdniny podle Julese Vernea. Stála tedy tato oddalovaná televizní rozkoš za čekání na Sherlocka? Více se dozvíte v poznámkách na okraj ke třetí sezoně Sherlocka.
1. Nejistá zpráva o konci Sherlocka
Ve světě Sherlocka Holmese (vedle
Top Gearu nejúspěšnější globální úspěch BBC) neplatí „
sejde z očí, sejde z mysli“. Naopak. Uplynulých 24 měsíců trávilo virtuální publikum certifikovaných holmesologů a
cumberbitches (jak by řekl Sherlock:
"Google it!") jej trávilo vymýšlením sofistikovaných, vědeckých či šílených teorií o tom, jak Sherlock přežil. Pomohl jim k tomu i jakýsi teaser,
krátký film, který byl puštěn do oběhu krátce před Vánocemi.
2. Jak prosté, milý Watsone
Tvůrci věděli, že dvouletá pauza dává vášnivým fanouškům nepřekonatelný náskok. Možná dokonce brouzdali po online fórech a hledali mezi bujnými výplody fantazie inspiraci k tomu, jak návrat génia provést. Ale není to vlastně jedno. Publikum mají díky scénáři (30%), kultovnímu statusu (30%) a
Benedictu Cumberbatchovi (40%) natolik v hrsti, že si s vysvětlením pohráli, představili v prvním díle několik možných cest k přežití, pak tu pravdivou, na kterou řekla postava (zastupující lačné virtuální masy), že je zklamaná. V angličtině se tomu říká
reality-expectations gap, a s touhle propastí se tvůrci nemohli vyrovnat tak, že gordický uzel rozpletou. Museli jej rozetnout. A obejít. Proto v prvním díle tak očividně pomrkávají na diváka, který je součástí hry. Jejich hry.
3. Romance a bromance
Některé divácké reakce a kritické ohlasy po prvních dvou dílech provázelo zklamání, že série od geniální detektivky s přesahem odbočila k hravé bromanci, která nestaví na malých šedých buňkách, ale na pošťuchování tria Sherlock-Watson-budoucí paní Watsonová. Jinými slovy, z koření se stala hlavní přísada. Je pravdou, že až třetí díl navozuje regulérní detektivní zápletku. S tím souvisí i proměna série: v první a druhé sérii nás tvůrci obluzovali svou genialitou a vizuálními parádičkami (jsme chytřejší než vy, ale vy se stáváte chytřejšími, protože nás sledujete), ale třetí série (přestože ji osobně považuji za nejzábavnější) ukazuje, jak moc si jsou svým publikem jistí.
(Sebekriticky musím uznat, že právem, Benedicta Cumberbatche bych fascinovaně sledovala, i kdyby otvíral sklenici od okurek a mezi řádky domýšlela obludně filozofické interpretace jeho počínání). Jenže měli tvůrci jinou možnost? Tím, že
Sherlock přerostl jako nový postmoderní kult sám sebe, se dostali do pasti. Jak z ní ven?
4. Kamarád do deště?
Angličtina má krásné přísloví: "
Be careful what you wish for". Problém spočívá v tom, že všichni po něčem toužíme, ale když to získáme, uvědomíme si, že je to celé špatně. Základní definice Sherlocka
BBC Holmese (která je duchem poměrně věrná doyleovkám) v prvních dvou sezonách zní:
„Nejsem psychopat, jsem vysoce funkční sociopat.“ Kolikrát si divák přál, aby Sherlock projevil trochu lidskosti, slabosti, či citu. A má, co chtěl. Ve třetí sezoně se po dvou letech vrátí jiný Sherlock, který přišel o část svého sociopatického nehumánního kouzla (publikum milovalo právě tuto odlišnost) a najednou vystupuje jako člověk (sic!!!), kterému (byť v bizarní a oslabené formě) nejsou cizí emoce, empatie, city a má dokonce přátele.
V prvních dvou sezonách jeho vztah s dr. Watsonem připomínal neúspěšnou socializaci divokého zvířete. Sherlock je postaven na výjimečnosti, asociálnosti, není to kamarád do anglického deště, takže když ve třetí sezoně působí jako domestikované zvířátko, divák zpanikaří a chce zpět svého sociopata. Mluvíme tedy o příčetném divákovi, nikoliv o autorce těchto poznámek, které to připadalo enormně roztomilé a odzbrojující, ač to v kontextu postavy nedává valný smysl. Je to zábavné, je to rozkošné, ale jde o znepokojivý vývoj.
5. Talentovaný pan Moriarty
Ve třetí sezoně chybí arcilotr James Moriarty, který se objevuje tu a tam jako přelud, tu jako vzpomínka ve flashbacku, tu jako temná minulost nebo možná budoucí hrozba. Jenže génius potřebuje důstojného geniálního protivníka a třetí sezona v prvních dvou dílech s pořádným záporákem nepřišla. Sherlock vlastně ve třetí sezoně nebojuje s lotry. Ani s divákem. Bojuje s nedostižným obrazem sebe sama a jak už to tak bývá, boj s ideálem nelze vyhrát. Zbývá mu jen čestná remíza, nebo změna pravidel uprostřed hry. Ale až poslední chvíle finále naznačily, kudy se bude čtvrtá sezona ubírat.
6. Ve světě bez kontroly
Sherlock umně surfuje na vlnách informační společnosti, přesto však nemůže překročit onen základní problém: ani geniální mozek a všeználek Google někdy nestačí. I génius prohrává. Ne každý detektivní oříšek lze rozlousknout. Pryč je ona skálopevná jistota detektivní trojčlenky, na jejímž konci je obtížné, ale logické a úplné řešení jako v dílech Agathy Christie. Žijeme ve světě, v němž je pluralita názorů a pravd, ve světě, v němž se čím dál obtížněji odpovídá jednoznačně na položené otázky. Ostatně ani bratr Sherlocka Holmese, Mycroft, mocné kolečko v mašinerii tajných služeb, které kdysi věděly téměř všechno, už není někým, kdo dokáže společnost kontrolovat. Roztříštěnost, tekutost a mnohost informací totiž přesahuje možnosti člověka a moderních technologií. Dokonce i vševidoucí NSA.
7. Orientační běh
Sherlock není gay. Bez ohledu na významné pomrkávání mezi řádky byla celá homosexuální linie (a to i v předchozích filmech s Downeym) jen vábničkou, která stavěla diváka do nejisté pozice a ukazovala, že všechno je možné. Sherlock pravděpodobně není ani asexuál, ačkoliv o něho jeví podobná sdružení velký zájem. Jak se ukáže ve svatebním díle, konvenční pojetí lásky nebo přátelství pro Sherlocka neexistuje. Ve třetím díle si navíc pohraje s diváckou fantazií a naznačí, co by, kdyby.
8. Sherlock a politický podtext
Sherlock nežije ve vakuu a seriál si od počátku všímá aktuálních politických témat, ve třetí sezoně možná víc než dřív. V britských médiích se s oblibou spekuluje, koho by Sherlock volil a zdá má levicové sklony, když náznakem kritizuje londýnského starostu Borise Johnsona a padouchem třetího dílu je cizokrajný mediální magnát, který nápadně připomíná Murdocha, vyšetřování Levesonovy komise a aféru s odposlechy. Zdá se mi ale, že Sherlock je příliš soustředěný na svůj mikrosvět, aby šel volit, výzvu k občanské odpovědnosti a politické aktivitě by považoval za nejapný vtip.
Svět se ostatně točí kolem Sherlocka, ne naopak. A levicové tendence? Přestože seriál či tvůrci mohou inklinovat k
New Labour, Sherlock sám je patrně svobodomyslný libertarián a témata jako sociální smír jeho spánek neruší. Jeho pojetí spravedlnosti nadto zůstává především intelektuální: spravedlnost a konání dobra je příjemný, ale vedlejší produkt jeho mozkové činnosti. Detektivní práce je pro Sherlocka primárně dráždění neuronů. A nic ho nevzrušuje víc. Ani ženy, natož politika.
9. Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina
Tvůrci v rozhovorech přiznali, že mají přiznaný sklon k nepotismu (já na bráchu, brácha na mě) a že na place se to příbuznými jen hemží. Ostatně Watsonovu snoubenku hraje skutečná manželka
Martina Freemana Amanda Abbington, rodiče Sherlocka ztělesnili opravdoví rodiče Benedicta Cumberbatche, také herci, jednu z hlavních postav, Mycrofta Holmese, hraje autor scénáře
Mark Gatiss,
Steven Moffat, hlavní scenárista, je ženatý s producentkou
Sherlocka, další se znají ze školy…Tahle příbuzenská „mafie“ ale perfektně funguje a chemie mezi herci dosahuje nevídaných hodnot. Jen tak dál.