Celovečerní filmy Larse von Triera jsou dobře známy, protože se o nich mnohé napsalo... a díky rozčlenění do trilogií v nich mají přehled i ti, kteří neviděli ani jeden. Zopakování - pro přehled - ale neuškodí, jinak přeskočte až k 2. kapitole.
Kapitola 1: Prolog (Trilogie)
Po Evropské trilogii (Prvek zločinu, Epidemie, Evropa), která nese název po své poslední části a která se vyznačuje vysokou mírou stylizace, následovala žánrové konvence s paradokumentární formou kombinující trojice snímků inspirována dětskou knížkou o Zlatosrdečce (Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách). Po ní přišly dva počiny, Dogville a Manderlay, které měly spolu s plánovaným završením Washinton tvořit americký triptych. K realizaci posledního jmenovaného ale nedošlo. Na místo toho přišla komedie Kdo je tady ředitel? sestříhaná programem Automavision podle délky záběru, úhlu a zvuku. Ta měla hodně společného s Idioty jako druhým počinem vzniklým v rámci manifestu Dogma 95, který vytvořila skupina filmařů v čele s Larsem von Trierem a Thomasem Vinterbergem, jimž šlo vedle (sebe)propagace o osvobození od konvencí stanovenými omezeními (žádné umělé svícení, žánrové atrakce, nediegetická hudba ad.). Na podobném principu byl postaven dokument Pět překážek, ve kterém škodolibý iniciátor v podání Larse von Triera určil svému učiteli Jørgenu Lethovi pravidla, která musel dodržet při opakovaném remakeování svého nejznámějšího krátkometrážního počinu The Perfect Human.
Po tomto odklonu ale následoval návrat k vědomé provázanosti děl podle jejich tématu a do jisté míry i formy. Trilogie Deprese, vyznačující se zkoumáním stavu vědomí protagonisty/protagonistů a uchylující se k ironické práci se žánrovými a vypravěčskými vzorci (hororů, sci-fi, porna), čítá čtyři díla, protože po Antikristovi a Melancholi je aktuálně v kinech Nymfomanka, jež je rozdělena na dvě části.
Kapitola 2: Lars "von" Trier
Uvažování v trilogiích je ale značně ošemetné, protože může jít o předem promyšlenou marketingovou strategii, která je charakteristická pro propagaci jak blockbusterů, tak artových počinů od režisérských osobností s rozpoznatelným rukopisem (např. Ulrich Seidl, Alejandro González Iñárritu - v minulosti nejvýrazněji Ingmar Bergman či Pier Paolo Pasolini ad.). A nic by nám to neřeklo o Trierově rané tvorbě v dobách, kdy ještě neměl ve jméně šlechtické "von", které si do něj přidal jako určitý akt vzdoru. Zaměříme se proto na čtyři jeho krátkometrážní počiny a jeden celovečerní, které jsou volně a zdarma dostupné. Budeme v nich zpětně vysledovávat postupy, jež jsou příznačné pro celou Trierovu filmografii, a to v období, kdy si musel vystačit sám na vybudování pověsti enfant terrible a neměl na to PRist(k)y. Jako hlavní zdroj informací nám poslouží kniha Lars von Trier a jeho filmy Petera Schepelerna, která byla vydána v edici Filmoví tvůrci u nakladatelství Casablanca.
Vyprávění o tom, že úředník Ulf Trier není Larsův biologický otec, protože jeho matka Inger chtěla mít syna s geny umělce, a tak byla svému muži nevěrná, je velmi dobře známé. Spolu s méně tradovanými zkazkami o nadaném chlapci, který již jako malý napsal svůj první román (kriminálka Vraždy kolem půlnoci) a v počínající pubertě hrál hlavní roli v televizním seriálu (dětský pořad Tajemné léto režiséra Thomase Windinga) dotvářejí obraz někoho, kdo je předurčen k profesi filmaře. Zvlášť když je anekdota o účinkování v seriálu (ve kterém měl Lars jezdit na koni, aniž by to uměl), zakončena pointou, že si za honorář koupil elektrické varhany, které chtěl použít při natočení svého prvního snímku.
Kapitola 3: Výlet do Squashlandu
Inger Trierová svého syna podporovala v tom, aby byl velmi učenlivý a realizoval se v uměleckém odvětví, a to již od dětství. Koupila mu 8mm kameru, s kterou Lars začal natáčet své první amatérské filmy. Výlet do Squashlandu je jedním z prvních a jde o dvouminutový kraťas, u kterého je obdivuhodné, že byl vytvořen velmi pracnou metodou ploškové animace. Z Výletu do Squashlandu by člověk rozhodně netipoval, že ho natočil problémový jedenáctiletý chlapec. Pravděpodobně se (bohužel) nedozvíme, co na vyprávění o třech zajících, z nichž jeden je unesen a zbylí dva se ho spolu s další postavičkou rozhodnou zachránit, říkal primář nemocnice v Nordvangu, kde bylo Larsovi diagnostikováno, že má psychické problémy. Pozitivně laděný snímek, vyvedený v teplých barvách, je doprovázen popěvkem "lalala" a končí šťastně, pokud budeme předpokládat, že v mimoobrazovém prostoru nedošlo ke skonu hrdinů tím, že na ně dopadl jejich "dopravní prostředek".
V daném období šlo o Larsův rozhodně nejambicióznější projekt, a to jak délkou (dvě minuty), tak i způsobem animace (plošková). Jeho další totiž byly hrané a měly o polovinu kratší stopáž. Platí to jak pro dramata Nat, skat (Dobrou, miláčku) a En rovsyg oplevelse (Zážitek k posrání), tak pro Ek skakspil (Šachová partie), z kterého se dochoval pouze fragment. Vedle zmíněných žánrových fikcí (animovaná pohádka, lupičské drama, melodrama) ale točil i dokumenty, když si pro vlastní potřebu zaznamenával natáčení Tajemného léta. Měl ale velké plány.
Kapitola 4: Proč před tím utíkat, když víš, že tomu neutečeš?
Ty se naplnily na počátku 70. let, kdy natočil jeden barevný a jeden černobílý snímek, každý o délce sedmi minut. První, obšírně nazvaný Proč před tím utíkat, když víš, že tomu neutečeš?, má podtitul Protože jsi srab. Už zde se objevuje pověstný trierovský lakonismus, některé stylistické postupy, jež použije později při natáčení jednoho svého seriálu (víceexpozice plamenu svíčky ve snových sekvencích kultovního Království), subjektivizační postupy (hlediskové záběry a hudba znějící jako bušící srdce - viz Tanec v temnotách) a podvratný významový přesah. Namísto žánrového uchopení, jímž se vyznačovaly minutové kraťasy, se tento více zajímá o vnímání a prožitek postav, což je typické pro trilogii Deprese. A poprvé se zde Trier přiklonil k ruční kameře, jejíž estetiku nejvýrazněji prozkoumával v Evropské trilogii (především v Idiotech, kteří si spolu s manifestem Dogma 95 vzali za cíl popularizovat levnou tvorbu).Sledujeme bezejmenného protagonistu, který vidí, jak kluka srazí nákladní automobil, ale místo toho, aby mu pomohl, se dá na útěk. Ačkoliv běží dlouhou dobu a přeplave i na druhou stranu břehu, stejně neunikne. Jednak svému svědomí, jednak přejetému chlapci, kterého nejprve sledujeme, jak bezvládně leží na chodníku, a poté, jak je obklopen svíčkami a má bandáží obvázanou hlavu, jak vstává a dostihuje prchajícího.
Rytmus tvoří nediegetický hudební doprovod, který sestává z bubnů, jejichž zvuk evokuje tlukot bijícího srdce rozrušeného protagonisty. Z méně subtilních subjekvizačních postupů je nepřehlédnutelné časté užití hlediskových záběrů a nápadité a funkční zapojení víceexpozice omotané hlavy mrtvého na utíkajícím vyděšeném dítěti. Otevírá se tak pole k různým interpretacím, včetně té, že sražený, jemuž do obličeje nikdy nevidíme, je stejnou postavou jako prchající, jenž se marně snaží uniknout své smrti.
Kapitola 5: Květina
Oproti Proč před tím utíkat, když víš, že tomu neutečeš? je o rok později natočená Květina co do ambicí mnohem skromnějším dílem. Černobílý kraťas není nejednoznačný, naopak vyprávění má velmi přímočarý vývoj: kluk nalezne na chodníku semínko; zasadí ho do přírody, kterou ničí jeřáby a rypadla; semínko vyklíčí do krásné květiny, kterou kluk obdivuje; prolétnou letadla, dojde k výbuchu a je po klukovi i květině.Kdo by chtěl, mohl by nalézt společenský přesah v samotném tématu, které demonstruje, jak industrializace vytlačuje přírodu. Pro nás je ale podstatná ironičnost sedmiminutového kraťasu, ve kterém je ukázáno, že jakékoliv počínání je pouhou marnivostí, jelikož vše stejně skončí smrtí, která přijde nečekaně a je zásahem "vyšší moci". To Květinu pojí nejenom s Proč před tím utíkat, když víš, že tomu neutečeš?, ale i s tzv. Americkou trilogií, která nevyhnutelnost osudu protagonistky Grace stavěla na odiv hlasem vypravěče.
Na ironičnosti vyznění přidává ještě hudební doprovod, sbor Aleluja z Händelova Mesiáše. Užití hudebního doprovodu, který není soucástí fikčního světa filmu a který vzhledem k dění vyznívá značně černohumorně, se později stane jedním z rozpoznávacích znaků Trierovy celovečerní tvorby. Kdo by si nevzpomněl na prolog z Antikrista, ve kterém taktéž zazněla skladba od Händela, ale z Rinalda. A komu by neuvízly v paměti krásné obrazy konce světa jako z nějaké reklamy z úvodu Melancholie, ve které byla použita část z opery Tristan a Isolda od Wagnera? A scény z Prolomit vlny a Nymfomanky, v nichž zní Bach, jsou ne...
Dokončení příště...
