Vratislav Šálek - Gladiátor
Z pozdější Scottovy filmografie rozhodně patří k tomu nejlepšímu historické drama Gladiátor z roku 2000. Tvůrce tím mimo jiné vrátil zašlou slávu tzv. sandálovým velkofilmům a natočil zřejmě poslední nekompromisní komerční blockbuster, který funguje i po letech. Vždyť ve kterém jiném vysokorozpočtovém a ambiciózním filmu jste od té doby mohli vidět relativně brutální akci? Pokud vám ani tohle nestačí, máte tu famózní arénové scény, fungující a silné emoce, precizní a přesnou Scottovu režii, atraktivní příběh a výtečné výkony oscarového Russella Crowea a možná ještě lepšího Joaquina Phoenixe (bonusem může být i poslední role Richarda Harrise) a v neposlední řadě i nádhernou hudbu Hanse Zimmera, kterému vypomohla i legendární Lisa Gerrard.
Doporučuji o zhruba půl hodinu delší prodlouženou verzi, která prohlubuje některé charaktery a hlavně nabízí i takřka geniální scénu popravy, v níž Scott totálně exceluje. Ano, je tu plno historických nepřesností a mnohdy viditelných chyb, ale o tom tenhle film není. Gladiátor je zkrátka moderní klasika, která nestárne a baví takřka všechny skupiny diváků, což se o dnešních velkofilmech mnohdy říci nedá. 
Vesmír nemusí být přeplněn pouze roztodivnými lodičkami a breberkami všech myslitelných tvarů a velikostí (Hvězdné války), ani nemusí tančit valčík v elegantních bílých barvách (2001: Vesmírná odysea). Koncem sedmdesátých let protrhlo plátna kin torpédo s názvem Vetřelec. Film, který místo okázalých triků nasadil propracované scenérie, přesvědčivé interiéry a biomechanicky vyhlížející kreatury, pod nimiž se podepsali mistři oboru H. R. Giger a Carlo Rambaldi, stále oslňuje potemnělými vizemi kosmu a ojedinělou zážitkovostí. Hrůzné skulptury, připerverznělé motivy a monumentálně sugestivní výjevy dodnes neztratily ani zrnko ze své působivosti, což se potvrdilo i po uvedení perfektně ošetřeného díla na Blu-ray.
Vyjádření kosmu jako tichého, obrovského a odlidštěného prostoru, kde „nikdo neuslyší tvůj křik“, je vlastně jedním z nejreálnějších obrazů vesmíru vůbec. Kosmická loď Nostromo, nesoucí se temnotou v podobě neživého kusu kovu, příliš dobrých nadějí nevzbuzuje; výsledný dojem umocňuje kamera, libující si ve lhostejně statických záběrech a nervózně plíživém pohybu. Samostatnou kapitolou je návštěva nehostinné planety, na níž trůní proslulá mimozemská podkova s neméně proslulým Space Jockeyem. Scéna s jeho odhalením, doprovázená bizarními hudebními štěky, je jedním z vrcholů žánru.
Nejproslulejším prvkem filmu je ovšem vetřelec sám. Netvor, jenž se svým brutálním životním cyklem dávno přesáhl filmový žánr, se na scéně téměř vůbec nevyskytuje, nicméně právě tady tkví jeho síla - schopnost děsit tušeným, avšak neviděným. Zneklidňující práce s hudbou a zvukem (cinkání řetězů ve scéně prvního útoku jsou stejně charakteristickým doprovodem, jako smyčce v koupelnové vraždě z Psycha) tvoří vizuálnu odpovídající kulisu.
Scénář rozděluje příběh na dvě stejně dlouhé části, začínající pátráním, pokračující napětím a končící hrůzným adrenalinem (vetřelcův drastický a nečekaný zrod/thrillerové finále). Nezvyklým tahem bylo zvolení ženy (životní role Sigourney Weaver) jakožto hrdiny v žánru, který bývá považován za mužský – její úloha se navíc vyprofiluje až v průběhu filmu. Posádka Nostroma je ztvárněná jako skupina civilistů, jejichž rutina bez zbytečné efektnosti působí věrohodně i po třiceti letech; leccos zařídila částečná improvizace při natáčení. Z dnešního hlediska Vetřelec v některých disciplínách pochopitelně ztrácí (prehistorické počítače, místy okatě gumový vetřelec, klišovitý akční závěr, gore už nešokuje), přesto zůstává nejlepším sci-fi hororem všech dob. Pravda, nikdy neměl příliš početnou konkurenci...
Kolegové vybrali to opravdu nej (Blade Runner, Thelma a Louise) z filmografie nedávno šestasedmdesátiletého Ridleyho Scotta, a tak jsem zvolil to nejlepší v rámci určitého žánrového cyklu. Britský rodák během své kariéry natočil šest historických epik, z nichž nejvíc bývá vyzdvihován Gladiátor, který byl ve své době mnohými recenzenty chápán jako návrat na tvůrčí vrchol po dvou diskutabilních (ne)korektních žánrovkách (G. I. Joe, Bílá smršť). Příběh mstícího se Maxima zároveň díky své komerční i převážně pozitivní odezvě odborné obce vzkřísil žánr historické epiky, k jehož konci paradoxně dopomohl Scott svým Královstvím nebeským.
Po letech - a především vydání režisérské verze, která více prokresluje vztahy mezi postavami a motivuje jednání těch vedlejších - se ukazuje, že kritika Království nebeského byla neoprávněná, protože vycházela z mylně nastaveného očekávání druhého Gladiátora. Na místo něj ale diváci nedostali chlapskou žánrovku, ve které by se mohli identifikovat s protagonistou, který je hrdinou od první chvíle svého objevení se na plátně... a vlastně nešlo vůbec o přímočarou záležitost pracující se schématem filmů o pomstě. Nevýrazný protagonista, na pozadí jehož vývoje byl ukazován širší kontext křižáckých výprav, a důraz na významový přesah jsou dvěma nejvýraznějšími klady snímku. Kritiku bushovské politiky válečné intervence a apel na nutnost dialogu mezi dvěma náboženskými ideologiemi (křesťanstvím, islámem) čekal po Černý jestřáb sestřelen málokdo. Stejně jako od Robina Hooda prequel ke zrodu postavy-legendy a komentář ke kontroverzi kolem Blaira. Scott je v posledních letech mistrný ve zklamávání diváckých očekávání - a dělá to natolik systematicky, že je pozoruhodné jeho tvorbu nadále sledovat a některá díla z ní zpětně přehodnocovat.
V době uvedení se Blade Runner, nyní považovaný za mistrovské dílo v žánru sci-fi, potýkal s podobným rozporuplným přijetím jako jiný Scottův snímek z poslední doby, Prometheus. Hledání počátků lidstva a úvaha nad lidskostí „umělých“ replikantů jsou hold témata nelehká na strávení – zatímco prequel Vetřelce nabalil filosofické otázky na hororovou vyvražďovačku, v Blade Runnerovi se Scottovi podařilo meditativní příběh Ricka Deckarda transformovat do působivé noir detektivky budoucnosti. Ryzí filmová magie, v níž postava v podání Harrisona Forda pátrá po replikantech, je zkrátka oslňující i po více než třiceti letech a její režisérský sestřih jí vůbec neubírá na síle, ba naopak. Dočkáme se něčeho podobného i u hanobeného Promethea?
U Blade Runnera se v tom nejlepším slova smyslu ukázalo, že pravou filmovou klasiku prověří až čas. Po redefinici hororového sci-fi ve Vetřelci přišel Scott zkrátka s něčím mnohem komplexnějším a odvážnějším, co v osmdesátých letech vystupovalo z řady high-concept blockbusterů. Diváky v kinech tedy nečekalo „něco ve stylu Star Wars“, nýbrž atmosférická detektivka ze zapršených neonových čtvrtí (kolikrát tohle někdo okopíroval? z poslední doby třeba Total Recall nebo Pacific Rim), jenž se vykazovala hlavně pomalým meditativním vyprávěním, nedořečenostmi a metaforami v dialozích, čemuž ještě přidávala působivá výtvarná stránka (CGI i po letech nezestárlo) nebo hypnotická Vangelisova hudba. Načrtnutý noirový svět budoucnosti zkrátka diváky vtáhl do obrazu a nepustil je až do závěrečných titulků...což platí i dnes, kdy si této nyní již přelomové sci-fi musíme ve vší té změti na zakázku vyrobených blockbusterů vážit. 
Švindlíři jsou takovým malým nenápadným filmem stojícím ve stínu Scottových velkých snímků. Dalo by se říci, že jde o docela netypické dílo tvůrce jeho formátu. Asi většina filmových fanoušků pokládá za nejlepší Scottovy filmy dnes už legendární klasická sci-fi Vetřelec a Blade Runner. To je pravda. Švindlíře, které by většina z vás do režisérovy topky nejspíše nezařadila, sem však zařazuji s radostí. S radostí nad tím, že se i tvůrce, kterému asi nejlépe sedí sci-fi, dokáže jako ryba ve vodě pohybovat i v jiných žánrech. Civilně natočené drama o dvou podvodních, z nichž jeden, Roy Waller (Nicolas Cage), trpí obsedantně-kompulzivní poruchou, která se projevuje úzkostnými stavy a vykonáváním navyklých rituálů, je jak výbornou charakterovou studií neurotika, tak i zábavnou a svěží „podfukářskou“ podívanou ve stylu Podrazu.
Cage v hlavní roli tu exceluje a předvádí podobně zdařilý portrét duševně narušeného jedince jako například Jack Nicholson v Lepší už to nebude. Ridley Scott, jak už je u něj tradicí, dal Švindlířům jedinečnou vizuální podobu - pro co největší přiblížení Royových tiků a úzkostných stavů divákovi si zde pomohl „trhaným“ střihem a působivými kamerovými triky. Scottova režie, výborné herecké výkony, nápaditá zápletka a do jazz/latino laděný hudební soundtrack pak dělá ze Švindlířů to, čím jsou – neprávem upozaděným „malým“ filmem velkého tvůrce. 
