Wikileaks je virtuální síla, která před více než třemi roky pohnula reálným světem. Staví na premise, že vědění je moc a informace patří veřejnosti. Symbolizovala určitou revoluci v právu na informace a předznamenala problematický přechod od tradičních médií k anarchistické občanské žurnalistice. Odhalila utajené dokumenty o bankovních podvodech, scientologii, materiály z Guantanamo Bay, války z Iráku i Afghánistánu, ale třeba i více než čtvrt milionu amerických diplomatických depeší kabelogramů, v nichž vyslanci své domácí základně barvitě popisovali problémy, kterým čelí na opačném konci světa. Indiskrece, místní diktátoři, bizarní kulturní a politické zvyky, ale i špehování spojenců, soukromé názory a tajné bezpečnostní strategie a zprávy, tím vším mohl Pepa z Dolní Horní ve volných chvílích brouzdat jako sobotními novinami. Diplomatická noční můra se stala skutečností, ale s odstupem několika let lze říct, že samotný náraz byl větší než dlouhodobý dopad. The Fifth Estate není příběhem vzestupu a pádu Wikileaks ani biografickým portrétem šíleného/geniálního zakladatele Juliana Assange, věnuje se samotnému zrodu Wikileaks, příběhu, kdy se začínalo z počítače jednoho bláznivého Australana s batohem. Vypráví příběh jedné myšlenky na pozadí několika konfliktů: střet internetových pionýrů a tradičních umírajících médií, práva na informace a práva na soukromí, australského podivínského samorosta a rakouského idealistického hackera.
Film je adaptací dvou knih: vzpomínek bývalého mluvčího WikiLeaks Daniela Domscheit-Berga z roku 2011, "Inside WikiLeaks: My Time with Julian Assange and the World’s Most Dangerous Website" a "WikiLeaks: Inside Julian Assange’s War on Secrecy" z pera novinářů z britského Guardian Davida Leighe a Lukea Hardinga. Obě knihy reálný Assange pokládá za výtvor ďáblův, který je třeba zničit, snad proto, že pohledem bývalých spolupracovníků z toho vychází jako podivín, který jde hlavou proti zdi, aniž by přemýšlel o obětech své křižácké války za absolutní otevřenost. Jenže je třeba připomenout, že i záslužná myšlenka může mít ničivé důsledky: a to je jádrem sporu mezi Assangem a Danielem, určení hranice, kam až lze zajít, aniž by byly ohroženy životy vojáků či civilistů, právo na soukromí či národní zájmy. Právě pro domýšlení neblahých důsledků jsou představeny vedlejší linie příběhu: američtí diplomaté žehlící jeden průšvih za druhým, kteří se snaží zadržet hráz informací holýma rukama a zachránit svoje informátory (Laura Linney a Stanley Tucci), ale i žurnalisté liberálního anglického listu Guardian: investigativní novináři, kteří dodržují pravidla své profese a bojují s Assangem o to, aby se citlivá data a jména vymazala (David Thewlis).
Jenže co naplat, když výsledek působí trochu jako WikiLeaks: kopa hodnotných informací a balastu na jednom místě, ale vybírat, třídit a analyzovat je musíte po vzoru Popelky sami, nikdo vám v tom nepomůže. Režisér Bill Condon (Dreamgirls, Kinsey) měl v rukávu trumfová esa: fantastickou hereckou dvojku Benedict Cumberbatch - Daniel Brühl, silné aktuální téma, potřebnou kontroverzi kolem Assange, toho času obyvatele ekvádorské ambasády v Londýně, který film ostře odmítl a Cumberbatchovi napsal otevřený dopis. Jenže bohužel, další The Social Network po fincherovském vzoru se nekoná. Ne proto, že by silný politický thriller potřeboval Finchera. Ale proto, že silný politický thriller potřebuje brilantního a chytrého scenáristu, např. Aarona Sorkina, který stál za kultovním seriálem Západní křídlo nebo aktuálně komentuje proměnu televizního zpravodajství v seriálu Newsroom. Scenárista The Fifth Estate je rovněž veteránem ze Západního křídla, svému mistrovi ale bohužel nesahá ani po kotníky. Tuny materiálu jsou pohřbeny v jakési plovoucí mase, které chybí výběr, názor a dramaturgie, film tak na ploše 128 minut připomíná podivný chaos.
Chybí teze a antiteze, někdo, kdo by se pokusil diváka tou změtí provést: ponechat mu právo volby, ale ukázat mu možnosti, úskalí, přesvědčit ho, zda a v čem je WikiLeaks revoluční, jaké jsou důsledky absolutní transparentnosti, kde jsou etické hranice, rizika a přínosy. Jenže na jakékoli odpovědi je film příliš nejistý a nerozhodný, jakoby prostě jen naházel data, fakta a pomluvy na jednu obrovskou hromadu a řekl divákovi, ať si to nějak přebere.
Je teprve tři roky poté - a film se zdá být pozoruhodně passé, nostalgický relikt dávné minulosti. Všechna ta zběsilá grafika, frenetický střih, montáže titulků působí jako zběsilá snaha působit postmoderně, jenže tenhle rádobyrevoluční vizuál vypadá spíš komicky. Od průšvihu zachraňuje film jen ústřední herecká dvojice. Benedict Cumberbatch, jedna z nejzářivějších hvězd současnosti a nový sexsymbol, už si svou porci podivínských géniů zahrál: Sherlocka Holmese, fyzika Hawkinga nebo Khana ve Star Treku. I Assangovi zvládá dodat trojrozměrnost, lidskost a rozporuplnost, aniž by z něj dělal fanatické monstrum nebo dokonalého svatého. Zdatně mu sekunduje německý talent Daniel Bruhl (Goodbye, Lenin, fenomenální Niki Lauda v Rivalech), v kůži snílkovského hackera z bohaté vídeňské rodiny, který si na rozdíl od svého šéfa uvědomuje, že vypustit džina z lahve znamená ztratit kontrolu i v případech, kdy je potřeba.
Právě teď se možná někde v Hollywoodu chystá příběh Edwarda Snowdena (který prozradil skandál odposlechů a sledování NSA a dlí kdesi v Rusku) nebo vojína Bradleyho Manninga (který předal vojenské materiály WikiLeaks a byl odsouzen k 35 letům vězení). Podobně jako v The Social Network je důležité spojit příběh člověka a příběh myšlenky - The Fifth Estate se to nepovedlo, ale možná právě příklad, jak to nedělat, je cesta k budoucímu úspěchu. Je totiž zbytečné opakovat chyby ostatních, když můžeme dělat svoje vlastní.
