Když Alfonso Cuarón přijal nabídku natočit třetí díl Harryho Pottera, byli všichni - fandové chlapce, který přežil, i ctitelé tvorby talentovaného Mexičana - překvapeni. První dva díly známe coby pohádkové omalovánky od Chrise Columbuse - neškodné, roztomilé, dětské. Cuarón měl oproti rodinnému matadorovi Columbusovi pověst člověka, který vyznává temnější podtóny, psychologickou práci s herci a dlouhé záběry. Nabídku nejprve odmítl, protože neznal filmy ani předlohu, ale nakonec si knihy přečetl - a byl nadšen. Cuarón na režisérské sesli ostatně potěšil i autorku Pottera J. K. Rowling, kterou okouzlil svými předchozími filmy, zejména uvolněnou Mexickou jízdou a Malou princeznou. V Malé princezně se příběh točí kolem dívky v internátní škole - a třebaže to nebyla škola čar a kouzel, práce s dětskými herci byl jeden z důvodů, proč Cuarón nabídku na režírování Pottera dostal.
Cuarón své pověsti krotitele dětí dostál. Aby porozuměl svým hercům a jejich rolím, dal jim před začátkem natáčení úkol: každý z nich měl v ich formě napsat esej o své postavě. Emma Watson, věrna své šprtce Hermioně, odevzdala šestnáctistránkový elaborát, Daniel Radcliffe coby Harry vyplodil jednu stránku, Rupert Grint neboli Ron neudělal nic. Když se ho režisér ptal, proč úkol nesplnil, Grint odvětil: Jsem přece Ron. Ten by taky nic nenapsal. Zajímavou perličkou je, že Cuarón měl ve své smlouvě klauzuli, že nesmí před dětmi na place nadávat.
Dalším přínosem Cuaróna je fakt, že zatímco ve všech ostatních (s výjimkou pátého dílu) filmech je znát nevyrovnanost dětských herců, ve vězni z Azkabanu všichni hrají jako o život, jakoby jim režisér kouzlem Imperio poručil, aby hráli na hraně svých možností. A to jsem se ještě nedostala k dospělým hercům: nováčci David Thewlis v roli Lupina, Gary Oldman jako Sirius Black, vězeň z Azkabanu, skvostná Emma Thompson jako popletená profesorka věštění doplňují starou gardu, v níž prim hraje Alan Rickman coby slizký profesor Snape a Maggie Smith jako přísná, ale spravedlivá profesorka McGonagallová.
Ústřední trojici z Pottera je ve vězni z Azkabanu třináct. Třináct je zvláštní věk na pomezí dětství a puberty, doba, kdy se probouzí první lásky, etapa, kdy se dítě rozhoduje, čím chce být (pokud tedy nemá jizvu na čele ve tvaru blesku, protože pak má osud daný). Bylo štěstí, že Cuarón dostal právě tenhle díl, a dokázal ho, bez falešného ostychu a strachu, osekat na nejkratší film ze všech potterovských filmů.
Zatímco předchozí filmy jsou postaveny na kouzelném světě, v němž se pohybují postavy, Cuarón zvolil jiný způsob: nejprve jej zajímají postavy, jejich myšlení, jejich chování, jejich nitro, a teprve poté je vsadí do kouzelného světa. Bradavice zcivilněly: místo hábitů tu jsou džíny a mikiny, místo malých čarodějů jsou tu nejistí teenageři, místo pomalého loudání zběsilé tempo. Díky tomu je film komplexní, plný nuancí a také nezvykle strašidelný. Ostatně, kdo z vás by chtěl potkat Mozkomory?
Pryč je pocit, že je to jen pohádka a v té se přece našim hrdinům už z podstaty nemůže nic stát: Cuarón z třetího Pottera udělal téměř psychologický thriller, v němž o temné tóny, hororová mementa a napínavé okamžiky není nouze. Zároveň se Bradavice z povinného lunaparku, kde je potřeba ukázat všechny propriety z knížek, mění v kreativní prostředí, kde není nouze ani o kouzelné okamžiky, překvapení ani emoce. A co víc, všechno je zrychlené, dynamické, Potter díky Cuarónovi poprvé skutečně ožil a nepůsobí jen jako 3D verze z papíru. I jako potterhlík, který četl všechny knihy v několika jazycích, uznávám, že zkrácení a ořezání košatých linií filmu prospělo.
Není otrockou adaptací, která se s uctivým předklonem koří předloze a sama nic nepřidává, ale opravdovým a hrdým filmem, který obstojí sám o sobě a který si může pustit i někdo, kdo do bichlí malého čaroděje nos nezabořil. A především: Cuarón potvrdil, že je tvůrcem, který umí vytvořit atmosféru tak hustou, že by se, slovy Rákosníčka, dala krájet. Tahle intenzita má kořeny ve vizuálu: film byl natočen na širokoúhlou kameru, místy záběry připomínají rybí oko, takže světy se kolem našich hrdinů stahují a jakoby na ně padají. Kouzelnický a mudlovský svět se poprvé přirozeně stýkají, poprvé máme pocit, že naši hrdinové neběhají mezi nazdobenými umělými kulisami. Vydatně samozřejmě pomáhá Williamsova hudba.
Potterovská je „trojka“ pro většinu lidí v rámci série jedničkou. Právem. Postavy nešustí papírem a svět, který se před námi objevuje, je plný kouzel. Ale nejen těch čarodějných. Cuarón chápe řadu prvků kouzelnického vesmíru jako metafory, které umí zábavně a břitce vysvětlit. Jeho samého zajímají hrdinové a jejich nitro: proto poprvé skutečně s Harrym cítíme a vnímáme strach, lásku, přátelskou náklonnost, zmatení, bolest nebo naštvání. Konečně poznáváme pubertální výrostky a jejich party v akci, konečně se mezi ústřední trojicí objevuje chemie, kterou jsme četli v knihách mezi řádky (Ron a Hermiona), konečně internátní škola kouzel připomíná naše školní příběhy, jen s famrpálem místo fotbalu a přeměňováním místo chemie. V Cuarónově podání není kouzelnický svět jen cizím konstruktem, ale přirozeným prostředím, možná proto, že postavy nejdříve vnímá jako lidi, a teprvé poté jako čaroděje, pro kouzelnický les nepřehlíží stromy. A co víc, podařilo se mu zkrotit megaprojekt s gigantickým rozpočtem do podoby, která je osobitá, dokonce až komorní, a přes osekání duchem nejvíc odpovídá tomu, co J. K. Rowling stvořila. Harry Potter byl na osobní cestě Cuaróna významným milníkem, risk, který se vyplatil. Vstoupil jím mezi hollywoodskou první ligu, natočil dokonalé Potomky lidí a nyní, po více než deseti letech od Pottera, i Gravitaci. A i když je Cuarón jenom mudlou, každý jeho film má neopakovatelné kouzlo. Takové, které vás v žádné škole nenaučí.