Určitě už jste to také někdy zažili. Na zastávce, v autobuse (další možnosti doplňte podle svých zkušeností) se na vás přilípne podivná existence, která vám do hlavy začne tlouct klíny, svěřuje se vám se svými zážitky a názory, které vás vůbec, vůbec, ale VŮBEC nezajímají. Ale čím diplomatičtěji se tu podivnou bytost snažíte odbýt, tím větší osinou v zadku se stává. Konzervativní čtyřicátník Peter Highman svou osinu potká v ten nejméně vhodný okamžik. Na letišti, kde se snaží za každou cenu stihnout let domů, aby mohl být u porodu své ženě oporou. Ta osina se jmenuje Ethan, tvrdí o sobě, že se živí herectvím, a v souladu s tím dělá z každé situace malou hereckou (čtěte hysterickou) etudu. Právě svou maniakálností dožene k amoku personál letadla, který jej společně s Peterem vykáže z paluby. A tak se ti dva vydají na společnou cestu, během které následuje sled komických situací a kdy umírají Peterovy poslední nervy. Filmografie režiséra Todda Phillipse připomíná jízdu na horské dráze: jednou je dole, jednou nahoře. Proslavil se jako tvůrce ceněných převážně hudebních dokumentů, aby posléze tuhle vydobytou pozici hodil za hlavu ve chvíli, kdy se na pole hraného filmu střemhlav vrhl hříčkou Road Trip. Na vlně úspěchu teenagerovských komedií nesoucí se film sice svému vzoru Prci, prci, prcičky kvalitativně nestačil, ale na druhou stranu byl - navzdory několika opravdu vkusově hraničním scénám - tisíckrát lepší než zhůvěřilosti typu Sexy party nebo Kluci to chtěj taky. Road Trip měl nadmíru velkolepé tržby, a tak Phillips dostal zelenou točit dál. Následovalo mezi třicátníky kultovní, ale kvalitou sotva prostřední Mládí v trapu. Pak se Phillips vybičoval ke svému dosud nejlepšímu snímku Starsky & Hutch, aby si renomé úspěšného komediografa téměř pohřbil nevtipnou, utahanou a propadnuvší Školou svádění. Tři roky se sbíral z neúspěchu a hledal scénář, který by ho vrátil na výsluní. Našel ho. Loňská Pařba ve Vegas se stala hitem roku a celosvětové tržby převyšující půl miliardy dolarů rozhodly, že se začalo horečně pracovat na dvojce. A protože psaní scénáře nějakou chvíli zabere a Phillips potřeboval něčím zabít čas, natočil buddy-movie Na doraz. No, možná to tak nebylo, ale film rozhodně takovým dojmem působí. Je natočen rutinně a bez šťávy, téměř každá scéna je odněkud vykradená (a ty, které nejsou, jsou z rodu humoru tak fekálního, že už vlastně ani nejsou legrační, ale nechutné), a herci, kteří jinak platí za sázku na jistotu, tady spíše jen existují, než hrají. Nejvíce to zamrzí u Roberta Downeyho, Jr. Že má skvělý komediální talent prokázal jak v Iron Manovi, tak v Sherlocku Holmesovi, ale zatímco v těchto filmech měl možnost humorem dotvářet komplexně vybudovanou postavu, v Na doraz mu scénář nenabízí víc než sled epizod a gagů. Downey ve své roli pak nutně tápe, a protože nemá co hrát, snaží se být alespoň civilně roztomilý, což mu však vystačí stěží na půl hodiny. Ne že by vás nebavilo se na něj dívat, to zase ne, ale prostě si vás nedokáže plně získat. Zach Galifianakis, to je zase jiná kapitola. V roli Ethana de facto jen opakuje svou roli z předchozí Pařby ve Vegas a jeho výstřednost není v řadě scén ani tak vtipná jako spíše iritující a možná se několikrát přistihnete při myšlence, že pokud byste na někoho, jako je on, narazili ve skutečném životě, prostě byste neodolali vrazit mu jednu pěstí. Výsledkem toho všeho je, že z hlavního hereckého páru si každý hraje to své a vzájemně se Downey a Galifianakis takřka nepotkávají. Že monotónnost vyprávění gag - cesta autem - gag začne být po čase ubíjející. Že ve chvílích, kdy se tvůrci rozhodnout do děje vpravit nějaký vážnější dialog, jde vlastně o nejlegračnější scénu snímku. A že při sympatických sto minutách promítacího času působí Na doraz dojmem filmu tříhodinového. Na jednu stranu to zamrzí, ale na druhou to vzbuzuje určitou naději. S ohledem na Phillipsovu kvalitativní sinusoidu lze totiž očekávat, že právě natáčená dvojka Pařby ve Vegas by mohla být dobrou komedií.