Právě v nich se v hollywoodské kinematografii objevili protagonisté, kteří byli natolik oddáni své práci, až to mělo za následek vytěsnění jejich osobního života, přičemž se po celou dobu pevně řídili vlastními morálními zásadami. Řeč je o policistech jako Serpico (Serpico), Doyle (Francouzská spojka, Francouzská spojka 2: Dopadení) či Harry (pentalogie Drsný Harry). Kuklinski ovšem stojí na druhé straně zákona, čímž ztrácí na diváckých sympatiích a identifikace s ním je pro jedince bez psycho- a socio- patologických poruch osobnosti zhola nemožná. Michael Shannon, jenž se na role narušených postav specializuje (Synku, synku, cos to proved, Take Shelter, Muž z oceli), svým hereckým výkonem nedovolí z hlavního antihrdiny spustit zrak. Jeho projev se totiž odlišuje od ostatních kolegů ve filmu, protože až na výjimky, kdy dá najevo emoce, mluví pomaleji zdůrazňováním větších mezer mezi slovy a omezuje mimiku a tlumí gestikulaci.
Přitom snímek klade pro současné publikum docela veliké nároky, protože i svým stylem evokuje období počátku Nového Hollywoodu. S výjimkou jedné opojné montáže na konci uvedení do děje a dvou rychlejších akčních scén se stříhá pomaleji, než je normou a zvykem. U automobilových honiček je přitom vytvářeno napětí ani ne tak zkracující se průměrnou délkou záběru, ale nejistotou, jestli Kuklinski (ne)poruší své zásady a jaké to bude mít případně následky (zabrání přejetí nezletilé svědkyně vraždy?, dostihne muže, který urazil jeho rodinu?).
I milovníci módy si přijdou na své, protože nechybí takové obskurnosti, jako jsou pornokníry, vlasové koňské ohony či červenožluté šusťákové soupravy. Díky zamaskování se člověk nemusí nechat odvádět od výborných hereckých výkonů tím, kdo koho hraje. Někteří jsou skoro k nerozeznání (Winona Ryder, Stephen Dorff, Chris Evans) a daší jsou docela zábavně obsazeni proti (David Schwimmer) či po (Ray Liotta) typu rolí, s nimiž jsou nejčastěji spojováni, aniž by to bylo rušivé svou nepatřičností či odkazováním se k minulosti daného žánru.
Horší je to už se samotným vyprávěním. Na jednu stranu umně navazuje na snahu hlavních postav striktně oddělit osobní a profesní rovinu akce - či dokonce tu první jmenovanou úplně potlačit (např. Kmotr a Kmotr 2, Všichni prezidentovi muži). Kuklinskému se až do dopadení dařilo před rodinou a známými utajit svůj skutečný původ financí, přičemž neudržitelnost takového počínání se odráží v důmyslné výstavbě snímku. V prvním aktu se dvě scény z osobního života střídají s dvěma scénami z toho profesního, v následujícím se poměr zkrátí jedna ku jedné, až začnou převažovat ty z osobního, jak se na "Ledařovi" začne podepisovat jeho práce.
Na druhou stranu jde stále o biografii sériového vraha, jež se rozprostírá napříč několika lety jeho života, a tak je vyprávění místy příliš skokové a ostatní postavy jsou nedostatečně vyprofilované. Pokud se The Iceman drží svého konceptu, jako je tomu při návštěvě pedofilního vraha-bratra ve vězení, kterému Kuklinsi odmítne vzhledem ke svým prorodinným pravidlům pomoct, slouží to k jeho lepším prokreslení. Ovšem paralelně se vyvíjející vedlejší linie s gangstery a spory mezi nimi v druhém aktu spíše zdržuje dění a - byť na chvíli - ztrácí působivost, jež se zakládá na omezení vyprávění na ústřední postavu, jejíž vězeňské vzpomínání a dušezpyt celý film rámují.
The Iceman rozhodně z mnoha důvodů (herecké výkony v čele se Shannonovým, čerpání z poetiky hollywoodské kinematografie 70. let) stojí za pozornost, ale kvůli nedostatkům ve vyprávění a významové plochosti, kdy jde spíše o portrét psychopata než o reflexi společnosti, ho nelze jednoznačně doporučit. Zvlášť s vědomím, že se se žánrovým odkazem amerického filmu sedmé dekády dvacátého století mnohem lépe vypořádal Americký gangster a s americkým selfmademanstvím k současnosti relevantní snímek Zabít tiše.