Sice chodil na střední školu v Louisianě, ale zároveň se zapsal do kurzu animovaného filmu a brzy začal s druhořadou technikou natáčet šestnáctimilimetrové filmy. Posléze se rozhodl, že se raději bude protloukat Hollywoodem a zkusí štěstí, než aby se dál trápil ve škole. Zde získal práci jako střihač na volné noze, ale nedostatek příležitostí ho donutil vrátit se domů.
Většího uznání se mu dostalo hned při prvním větším projektu, kterým bylo natáčení krátkého dokumentu o rockové skupině Yes. Ta si spolupráci s ním pochvalovala, takže nebyl důvod v ní nepokračovat. Výsledkem další kooperace bylo koncertní video YES: 9012 Live z roku 1986, za něhož získal i nominaci na Grammy v kategorii dlouhometrážního videa.
Do širšího diváckého povědomí definitivně vstoupil hned svým celovečerním debutem, jímž se stalo nezávislé drama Sex, lži a video. Ač název evokuje kontroverzní erotickou záležitost, šlo o inteligentní snímek a Soderbergh si za něho odnesl Zlatou palmu z Cannes a oscarovou nominaci za scénář. Ve svých šestadvaceti letech se stal vůbec nejmladším režisérem, který kdy získal ocenění na jednom z top festivalů.
Svou nově vydobytou pozici zajímavého tvůrce potvrdil dodnes méně známým dramatem Kafka, kde osobitě zkombinoval fakta ze života slavného literáta s fikcí, aniž by záměrně jasně naznačil, co je co. Do klíčové role obsadil Jeremyho Ironse a opět se dočkal uznání od odborné veřejnosti.
Do pro něho přelomového miléniového roku vytvořil ještě šest dalších snímků, z nichž nejznámějšími zůstávají v našich televizích poměrně hojně reprízovaná solidní krimikomedie Zakázané ovoce (která započala jeho později plodnou spolupráci s Georgem Clooneym, s nímž se tu sešel vůbec poprvé) a pro změnu malinko opomíjené kriminální drama Angličan.Rok 2000 a hvězdná stránka Stevena Soderbergha
Vstup do nového tisíciletí byl pro Soderbergha naprosto zásadní a katapultoval ho mezi tu nejvyšší režisérskou elitu. V roce 2000 totiž měly premiéru dva výtečné a zároveň tématicky zcela odlišné filmy, které výrazně promluvily do následného udílení Oscarů. Životopisné drama Erin Brockovich ho vyneslo Julii Roberts (ano, skutečně ji donutil hrát) a lépe hodnocené syrové kriminální drama o boji s drogovými kartely Traffic jemu samotnému (mimo něj se dočkal ocenění i Benicio del Toro).
Steven Soderbergh je dodnes jediným režisérem, který byl v jednom roce nominován na Oscara, Zlatý Glóbus a Directors Guild of America za režii dvou různých filmů. Jeho extratřídu potvrzuje i to, že velmi silnou konkurencí mu tehdy byl Ridley Scott s mnohem dražším a ambicióznějším Gladiátorem. Po takto silném úspěchu bylo jasné, že může natočit prakticky cokoliv a nikdo mu do toho nebude moc zasahovat.
Vybral si remake krimikomedie Dannyho jedenáctka u nás nazvaný Dannyho parťáci (v originále zůstal název stejný), kde v dobrém smyslu slova využil svého přátelství s Georgem Clooneym a jeho kontaktů a snímek obsadil až neuvěřitelným množstvím hvězd (Julia Roberts, Brad Pitt, Matt Damon, Andy García, Don Cheadle a další). Vzhledem k obrovským výdělkům (komerčně vůbec nejúspěšnější snímek v jeho kariéře) se film logicky dočkal nakonec dalších dvou pokračování, která nabírala další a další slavné tváře (namátkou Catherine Zeta-Jones, Vincent Cassel, Al Pacino). Překvapivě si ale až na malinko překombinovanou "dvojku" udržovala kvalitní úroveň a nikdy neklesla do podprůměru.
Z jeho dalších známých a divácky vděčných snímků z posledních let určitě stojí za zmínku taktéž hvězdně obsazený thriller Nákaza, v němž se před kamerou ukázali třeba Laurence Fishburne, Marion Cotillard, Matt Damon, Jude Law, Kate Winslet nebo Gwyneth Paltrow, a který takřka realisticky vykresluje panickou atmosféru světa, který zachvátila záhadná nemoc. Vzpomenout je nutno i striptýzové drama Bez kalhot, jež vychází z životních zkušeností Channinga Tatuma, a strhující a výtečné psychologické krimi Vedlejší účinky.Odvrácená a těžce umělecká stránka Stevena Soderbergha Snad žádný jiný současný tvůrce nedokáže striktně oddělit umění od komerce, jako to po celou kariéru dělá Soderbergh. Zaručené hity a divácky vděčné záležitosti totiž pravidelně prokládal podivnými experimenty, které chápal jen on sám a úzká skupinka lidí. Za všechny uveďme třeba komediální drama Hollywood, Hollywood (zřejmě parodie na intelektuálské nezávislé filmy) s Davidem Duchovnym a Catherine Keener v hlavních rolích nebo jen těžce uchopitelné drama Bublina charakteristické tím, že bylo natáčeno s improvizujícími neherci v reálných prostředích. Připomenout je v této souvislosti možno i jeho ironický příspěvek Equilibrium, který byl součástí povídkového dramatu Eros.
Mimoto ale natočil i několik snímků, které se ocitají přesně na hranici komerce a umění. Typickým příkladem budiž nedoceněný remake sci-fi klasiky Solaris, jenž měl všechny předpoklady pro divácký úspěch (atraktivní téma, literární adaptace, ostřílený režisér za kamerou, hvězdný George Clooney v hlavní roli), ve výsledku se ale jednalo o velmi pomalou až meditativní žánrovku s přesahem, která rozhodně nešla publiku naproti.
Podobně na tom byla i nezdařilá pocta noiru Berlínské spiknutí, o něco lépe pak velice ambiciózní dvoudílný životopis slavného revolucionáře Che Guevary (Che Guevara a Che Guevara: Partyzánská válka), který doplatil zejména na velice lokální téma a přílišnou rozvleklost, s velkým pochopením se nesetkal ani akční thriller Zkrat, jenž pro změnu zklamal z hlediska narativní struktury a promarnil svůj potenciál.
Je škoda, že Soderbergh se zařekl, že "velké" filmy pro kina už točit nebude a svou pozornost zaměří výhradně na komornější televizní projekty. První vlaštovkou je poměrně chválené drama Liberace s vynikajícími Michaelem Douglasem a Mattem Damonem v hlavních rolích zamilovaného homosexuálního páru. Shodou okolností se ale tento snímek probojoval i na plátna tuzemských kin a ač jde spíše o konverzační záležitost a žádné velké vizuální hody se nekonají, vidět ho na velkém plátně se rozhodně vyplatí. A nejen proto, že to bude na dlouhou dobu (snad ne navždy) poslední příležitost vychutnat si dílo šikovného režisérského chameleona ve ztemnělém sálu.
