Roboti se ve filmech dělí de facto na tři kategorie - buď se jedná o robustní robotické obleky, kráčející dopravní prostředky, nebo o zcela autonomní jednotky, vybavené vlastní inteligencí. Jistě, takové dělení je dosti kostrbaté a ne vždy naplňuje termín robot; pokud ovšem myšlenku zjednodušíme ještě více, efektně na plátně vypadají všechny stroje, které místo jízdy chodí a vedle zbraní všeho druhu používají k manipulaci a boji rovněž vlastní končetiny. Vzhledem k tomu, že jsou filmy o robotech velice vděčným tématem z hlediska prodeje různých filmových suvenýrů a hraček, má mimozemský robot z původního Dne, kdy se zastavila Země celkem smůlu - film je dvaašedesát let starý a golemovitý Gort dnes působí přinejmenším směšně. Ztvárnil ho Lock Martin, jeden z největších (po fyzické stránce) herců vůbec - měřil dobré dva metry a třicet jedna centimetrů. Natáčení pro něj bylo vedle abnormálního vzrůstu obtížné také kvůli těžkému kostýmu.

Přejděme na efektnější robotickou půdu. Transformers jsou legendární hračkářský/komiksový/filmový pojem, jenž se objevil již před třiceti lety ve stejnojmenném kresleném seriálu. Podíleli se na něm američané s japonci a korejci, přičemž tady je nutno zmínit, že velcí bojující roboti (obvykle schovaní pod pojmem mecha) řízení lidmi mají velice rozrostlé kořeny právě v japonském anime. Současná mládež ale stojí spíše ve stínu strojů ze stáje Michaela Baye. Film Transformers stál sto padesát milionů, v USA vydělal dvojnásobek, nepropadl vyloženě ani u kritiky a z Megan Fox udělal sexbombu, která byla pro kdekoho větší magnet, než samotní roboti. Vůdci autobotů, Optimu Primovi, propůjčil hlas Peter Cullen, zlého Megatrona namluvil Hugo Weaving. Úspěch transformujícího se blockbusteru měl tradiční následky - vznikla už dvě pokračování a třetí je na cestě.

Vraťme se do osmdesátých let, respektive na jejich sklonek. V roce 1988 vznikal Robot Jox, jenž vyprávěl o soubojích pilotovaných robotů v arénách. Film se vezl na vlně transformeří mánie, přesto obsahoval zajímavou, byť nerozvinutou myšlenku postapokalyptického světa. Problém Joxe byl především v penězích. Původní studio při natáčení zkrachovalo a dokončený film se dostal v zámoří do kin až koncem roku 1990, kdy jeho už tak zastaralé triky byly kompletně bez šance skórovat. Ono je poměrně těžké natočit film, v němž jsou gigantické bojové scény a spousta triků, když máte sotva desetimilionový rozpočet. Robot Jox se i přesto stal jakýmsi drobným béčkovým kultem. V devadesátých letech vznikly dva filmy, které se tvářily jako jeho neoficiální pokračování, jmenovitě šlo o Robot Wars a Zničit a spálit. Oba dopadly po všech stránkách tragicky; upřena jim byla i poslední špetka sympatie, kterou si ještě Robot Jox získat dokázal.

Počátkem devadesátých let vznikl kdekým nenáviděný fenomén Strážců vesmíru, hojně oblíbený samozřejmě spíše u dětí. Bojovníci v seriálu občas ovládali různé mastodontí stroje, jež se mohly spojit do jednoho obřího robota... a to by asi stačilo. Televizní možnosti projektu dopřály jen velice střídmé triky, jež často připomínají o čtyřicet let starší japonské filmy s Godzillou, přesto se seriál dočkal mnoha pokračování, ať už v podobě dalších sérií, či několika filmů.

Roku 1980 přišlo do kin Impérium vrátit úder. Druhý (chronologicky pátý) díl Star Wars ságy je mnohými považován za nejlepší epizodu série, nás ale zajímá především to, že přinesl proslulé kráčející tanky. Pravda, ve světě Hvězdných válek je robotů a strojů nekonečné množství, málokterý měl ovšem takové charisma, jako právě obrovský AT-AT. Co na tom, že ho ve skutečnosti představovaly nevelké modely a že nechodil po sněhu, nýbrž po jedlé sodě. Čtyřnohý bitevník byl v následující epizodě vystřídán menšími dvounohými AT-ST. 

Kamarády má mezi roboty logicky i James Cameron, známý to technologický fetišista. Už ve své krátkometrážní prvotině z roku 1978 s názvem Xenogenesis ukázal hezky rozpohybované modely strojů. Ty ho od té doby provází celou kariéru. V prostřizích z budoucnosti v prvních dvou Terminátorech jsme mohli pozorovat velká pásová monstra, která se snažila pomoci člověku přestat existovat; ve Vetřelcích obdařil divákovu radost efektními nakladači a váleční mechové bojovaly s lidem Na'vi ve filmu Avatar. Když byla řeč o terminátorech, lidem po krku šlo rovněž mechanické monstrum ve čtvrtém díle s přízviskem Terminator Salvation.

Ve znamení obřího robota se nesl rok 1999. Zatímco v Matrixu pozůstatky lidstva válčily se zlotřilými robochobotnicemi, na animované scéně přikráčel Železný obr. Film v kinech nezaslouženě pohořel, přesto si našel řady stoupenců a příběh o kovovém (a kovožravém) gigantovi v příjemném retro stylu patří do zlatého fondu animovaných filmů.

Když už plechové potvory nebojovaly proti lidstvu ani po jeho boku, bojovaly mezi sebou. Příkladem budiž nedávný pseudoboxerský opus Ocelová pěst, kde si dávají po hubě třímetroví robotičtí zápasníci. Na jednu stranu otravný příběh o rodinných hodnotách s příšerně patetickým závěrem, na druhou poměrně fajn mlátička se zdařilou trikovou výbavou.

V roce 2004 natočil debutující Kerry Conran stylovku Svět zítřka, obdařenou přes podezřele nízký rozpočet slušnými efekty. Film začíná útokem monstrózních robotů na město New York, aniž by kdokoliv tušil, odkud jsou a co chtějí. Jeho příběh se odehrává v třicátých letech minulého století, což se podepsalo na výtvarné stylizaci snímku, každému však nesedl - v kinech film propadl.

Možná by stálo za to zmínit mechanické hračky z filmu District 9, skončíme však přesně tam, kde jsme začali - u robota Gorta. Roku 2008 natočil Scott Derrickson Den, kdy se zastavila Země, remake sci-fi klasiky, o níž jsem psal výše. Gort je tu větší, efektnější a vizuálně vzdává poctu originálu, film jako takový však nemá čím zaujmout. V kinech horko těžko obhajoval svůj osmdesátimilionový rozpočet, u kritiky propadl a herecká kariéra Keanu Reevese pravděpodobně definitivně pošla žalem.

Obří roboti nejsou nikterak častou náplní filmů. Scény s nimi jsou pochopitelně trikově náročné a především - obří robot je pouhým klukovským nesmyslem, jenž nemá v racionálním ani smyšleném světě moc šancí na přežití. Útočí zejména na nostalgii našich dětských vzpomínek a ortodoxní fanoušky tématu. Pokud musí přerostlé stroje vylézt na výsluní, musí se občas někdo utrhnout ze řetězu a splnit si svůj klukovský sen, jako to udělal v kaiju-robotické mlátičce Guillermo del Toro - a tvůrci moc dobře vědí, proč se nepokrytě zaměřili právě na asijský trh. V tuhle chvíli těžko říct, jak si jejich Pacific Rim povede v kinech. Prvotní ohlasy diváků jsou však vrtkavé, zatímco kritika vesměs vřele přikyvuje. To jsou mi paradoxy...