Billy Wilder patří mezi legendy éry klasického Hollywoodu. Jako režisér stojí za takovými klasikami jako je například Sunset Blvd. nebo Pojistka smrti. Příběh samotný není třeba představovat, nicméně původní námět dvou muzikantů, kteří se v přestrojení dostanou do ženského orchestru, vychází ze staré německé frašky Fanfaren der Liebe. Wilderovi se spolu se scenáristou I. A. L. Diamondem přesto podařilo proměnit poměrně vykonstruovanou historku v sofistikovanou komedii plnou bystrého a kritického humoru a elegantně vypointovaných dialogů.
Navíc se zdá, že s postupujícím časem Někdo to rád horké neztrácí nic ze svého šarmu a vtipu, spíše naopak. Zatímco v době svého vzniku šlo o poměrně odvážný počin, především kvůli odkazům na transvestity a homosexualitu, v průběhu let se ukazovalo, že jde o klasiku, která obstojí kdykoli. Možná je to tím, že se Billymu Wilderovi podařilo obsáhnout všechny možné komediální aspekty – travestie, břitký humor, který často ústí v nezapomenutelné hlášky, staré známé gagy němých grotesek Marka Sennettha a bratří Marxů v neotřelém podání Tonyho Curtise a Jacka Lemmona, neurotičtí hrdinové tak, jak je známe z filmů Woodyho Allena apod.
Když k tomu připočteme hvězdné obsazení, je to vlastně logické. Zatímco Tony Curtis jako Joe / Josephine a Jack Lemmon jako Jerry / Daphne obstarávají především komediální stránku, Marilyn Monroe v roli Suger Kane dodává filmu glanc, sex-appeal a nesmrtelná hudební čísla („Running Wild“ and „I Wanna Be Loved by You“). Marilyn Monroe zde také ztělesňuje rodící se komediální prototyp „hloupé blondýny“. Kouzlo podtrhuje mimo jiné doba a místo, v níž se příběh odehrává. Nostalgická poezie konce třicátých let v Chicagu, čas prohibice, gangsterů – gentlemanů, tajných nočních klubů a náleven. Doba, v níž se i po krachu na burze tančilo, pilo a hýřilo bez zábran. Fakt, že je snímek černobílý, v současnosti jen přidává na exotičnosti.
To, co dělá z Wilderova film nejlepší komedii 20. století (podle žebříčku Amerického filmového institutu), není dobře vystavěná a dovyprávěná zápletka. Je to plynulost, s jakou se mezi sebou jednotlivé gagy a komediální sekvence přelévají a vrší se jedna za druhou. Zároveň každá ze sekvencí je skvěle vypointovaná, má vnitřní napětí, koherenci a silný výsledný efekt. Stačí si připomenout slavnou scénu z vlaku nebo pasáže s „Daphne“ a milionářem Osgoodem Fieldingem (Joe E. Brown). U Wilderova snímku se prostě nestane, že by se divák při výkonech jednotlivých herců a jejich vtipkování, naivitě, komickém tápání i groteskních honičkách styděl.
Někdo to rád horké patří bezesporu mezi nejdivočejší a nejodvážnější frašky světové kinematografie. Nicméně pod touto slupkou lze vycítit laskavost a pochopení pro nejrůznější nuance lidských charakterů. Nemalý podíl na tom nesou výkony tří hlavních hvězd, které dokázaly svým postavám vdechnout nejen duši, ale i další odstíny. Na neochabující divácké oblibě mají podíl i dnes již klasická hudební a taneční čísla i nespoutaný humor. V závěru jedna z vedlejších postav prohlásí, že nikdo není dokonalý. Lidé možná nejsou, ale Někdo to rád horké se k dokonalosti bezesporu velmi blíží.
