Toho, že popularita severských detektivek a kriminálek v posledních letech roste, si nelze nevšimnout. Knižní trh je jimi přímo zahlcen a ani filmový průmysl nezůstává pozadu. Suverénně nejznámějším představitelem je Stieg Larsson, jehož trilogie Milénium se okamžitě stala bestsellerem a chválou nešetřila ani odborná veřejnost. Tři domácí adaptace sice zůstaly malinko za očekáváním a zejména poslední dva díly byly hodně televizní a rutinní, přesto šlo o velmi slušné žánrovky. Fincherova hollywoodská verze úvodního románu šla ještě dál a setkala se s pozitivními ohlasy. Úspěch na knižním trhu si vydobyla i manželská dvojice Alexandra Coelho a Alexander Ahndorilovi tvořící pod pseudonymem Lars Kepler. Hned jejich debutový román Hypnotizér lámal rekordy v prodejnosti v několika zemích světa a dočkal se i své audiopodoby (u nás čte Pavel Rímský). Bylo jen otázkou času, kdy se ho chopí filmaři a pokusí se ho se ctí převést na plátno. Ta chvíle přišla právě teď a režijně se o ní postaral renomovaný a mezinárodně uznávaný Lasse Hallström. Ústředním hrdinou filmu (potažmo všech Keplerových knih) je kriminální inspektor Joona Linna. Ten dostává na starost případ brutálně vyvražděné rodiny, z níž útok pachatele přežil pouze patnáctiletý chlapec, jenž je ovšem v nemocnici a v bezvědomí. Jedinou možností, jak z něho dostat nějaké informace, je hypnóza. Proto se na scéně objevuje odborník na tuto problematiku, psychiatr Erik Maria Bark, který sám na tom není úplně nejlépe a do hypnózy se mu příliš nechce. Když se ale dozví, že existuje ještě jedna členka rodiny, riziko podstoupí a z chlapce se pokusí dostat, co se vlastně stalo. Jenže tím pádem otevře i dveře do své minulosti, které musí znovu čelit. Hallström je zkušený filmař, přesto adaptace kriminálního románu pod jeho vedením může u některých vzbuzovat obavy. A po zhlédnutí filmu se dá říci, že oprávněně. Je bohužel dost vidět, že tohle prostě není jeho žánr. Atmosféru sice jakous takous vybudovat dokáže (ono to vlastně není tak těžké, když máte k dispozici zasněženou severskou krajinu), jenomže napětí tu zoufale chybí. Vždyť i ony vraždy, které jsou v knize vylíčeny opravdu brutálně a otřesně, tu s nikým nezahýbou a jsou natočeny dost smířlivě a příliš nezapůsobí. Ani akční scény nejsou bůhvíjak zajímavé a dost rutinní, což se dá vlastně říct o celém Hypnotizérovi. Jeho největším a zcela zásadním problémem je scénář. Knihu jsem četl už před notnou dobou, takže je zbytečné se pouštět do porovnávání její podoby, nicméně vím, že děj byl mnohovrstevnatý a postavy rozhodně nebyly jednorozměrné. Film ale bohužel takový je a to je průšvih. Předloha je osekána na úplné minimum a hodně věcí se tu zkrátka nevysvětlí, z čehož pramení další a další potíže, které tvůrci mají. Scenárista Paolo Vacirca si tohle za rámeček nedá, neboť se mu příběh totálně rozpadl pod rukama. Vinou zmiňovaného drastického zjednodušení velmi slušného románu se postavy chovají hloupě a nelogicky. Vyšetřující policista tak absolutně nereaguje na to, že ztracená členka rodiny, která se ocitá v přímém ohrožení, mu odmítá říci, kdo je vrah, ač to několikrát zmíní. Stejně tak hlavní hrdina vyřeší případ, aniž by vlastně něco udělal. Celou dobu jen k někomu jezdí, s tím si povídá a posléze vše vyřeší. Ani motivace tu není úplně jasná a Erik Maria Bark nesoucí si obrovské trauma z minulosti je zcela zbytečně vylíčen jen jako závislý na lécích a potácející se na hranici šílenství. Ani to, proč byl vlastně celý zločin spáchán, tu není pořádně vysvětleno, takže celkový dojem není dobrý. Tím se dostáváme k hereckému obsazení, které je stejné jako celý film - fádní a nezajímavé. Tobias Zilliacus jako Joona Linna postrádá charisma a jiskru, Mikael Persbrandt zase doplácí na to, že Erik Maria Bark je špatně napsaný a nemá moc co hrát. Stačí mu tak být zarostlý a tvářit se utrápeně, zděšeně nebo nepřítomně. Úplně nejhůř ale dopadla jeho žena v podání Leny Olin, která se mi jednak zdála na roli příliš stará, ale hlavně je tak strašlivě protivná, až je to k nesnesení. Po pár minutách jsem začal doufat, že nějakým způsobem z děje zmizí, když už je s ním naloženo tak volně. Bohužel ne. Hypnotizér je typickou ukázkou průměrné a nezvládnuté adaptace. Řemeslně je v něm všechno, jak má být, jenomže je tak nezajímavě a špatně napsaný, že neuspokojí vůbec nikoho a čtenáře, kteří mají knihu v čerstvé paměti, dost možná dokonce urazí. Celému filmu, který na mě působí dojmem dost narychlo vymyšlené a zrealizované záležitosti zaštítěné slavným jménem, chybí odvaha a cokoli, kvůli čemu byste si ho měli zapamatovat. Jde o trestuhodně promarněnou příležitost, jejíž jedinou výhodou je snad jen to, že pokud se Hollywood někdy pokusí o remake, bude mít usnadněnou úlohu. O moc ví pokazit ho totiž nemůže.
Český trailer filmu Hypnotizér