Stroj času: Konec srpna v hotelu Ozon

Vydáno: 20.04.2013 13:34 - Václav Limberk | foto: facebook tvůrce

„Zlatá šedesátá“, to nebyli jen Forman, Menzel nebo Chytilová. Česká nová vlna přispěla do studnice postapokalyptického žánru také jedním dnes možná méně známým dílem, které stojí za to si připomenout.

Konec srpna v hotelu OzonRecenzoval/a Václav Limberk dne 20.04.2013 13:34. „Zlatá šedesátá“, to nebyli jen Forman, Menzel nebo Chytilová. Česká nová vlna přispěla do studnice postapokalyptického žánru také jedním dnes možná méně známým dílem, které stojí za to si připomenout. Hodnocení: 5
Konec srpna v hotelu Ozon, vzniklý ze spolupráce dvou představitelů „české nové vlny“, režiséra Jana Schmidta a scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, natočený podle stejnojmenné Juráčkovy povídky, představuje v české kinematografii ojedinělý případ minoritního subžánru postapokalyptického road movie (respektive „walk movie“, protože hlavní postavy se pohybují převážně pěším způsobem). Pokud bych měl zapátrat po nějakých konkrétních titulech tematicky podobných snímků, napadají mě například filmy Masseba nebo Poslední přesun. Řekl bych však, že ty jsou divácky ještě méně známé než Ozon. Dá se říci, že postkatastrofický žánr obecně nemá v našich končinách příliš velkou tradici.

Příběh, začínající symbolickým odpočítáváním konce světa v několika světových jazycích, pojednává o skupince mladých přeživších žen putujících světem a hledajících lidi, potažmo muže. Skupinku vede starší žena, která jako jediná pamatuje, jak svět vypadal před katastrofou. V trefně zvolené metafoře s kmenem stromu z úvodu filmu, která může připomenout podobnou scénu z  Vertiga, nás tvůrci krátce seznámí s jejich historií. Ženy nakonec na svých cestách najdou jen jednoho staršího, zřejmě posledního přeživšího muže.

Film konfrontuje naše zažité modely chování a myšlení, tak jak je známe z naší vlastní životní zkušenosti s myšlením a chováním hlavních postav, které jsou, s výjimkou vůdkyně „tlupy“, nedotčené civilizací. Tato konfrontace je ještě zvýrazněna tím, že se jedná o ženské postavy. Jejich záměrně vykreslená „barbarská“ podstata je v ostrém rozporu s naší obecně vžitou představou o ženách jako nositelkách mateřství či obecně jako „něžného“ pohlaví a skýtá divákovi nepřeberné množství k myšlenkovým i emočním pochodům i přes velmi nezúčastněný, „chladně“ působící tón filmu.

Dějově chudému, myšlenkově však podnětnému snímku, dominuje jeho strohý, černobílý obraz a velmi vhodně vybrané exteriéry. Film se natáčel v severozápadních Čechách ve vojenských prostorech, které vznikly z trosek zaniklé chátrající obce Doupov. Toto prostředí poskytlo k ponuře laděnému podobenství o konci civilizace ideální kulisu. Nestylizovaným způsobem, minimalisticky, s absencí filmových triků a kulis, v autentickém prostředí rozvalin se režisérovi povedlo působivě navodit dojem světa po atomové či jakékoliv jiné katastrofě. Jen sporadicky si dovolí nějaký neotřelý stylizovaný záběr, například ve scéně se slunečníkem. Jedná se o typicky „juráčkovskou“ miniabsurditu, jak vystřiženou z jejich předchozího společného díla, středometrážní „kafkárny“ Postava k podpírání. Záměrně se střeží vyvarovat jakýchkoliv atraktivních a efektních stylových prostředků, které by narušovaly civilní podobu snímku nebo odváděly pozornost od jeho pesimisticky vyznívajícího poselství.

Autenticitu snímku umocňuje i několik krutých scén se zvířaty. V daném příběhu ale mají i tyto kontroverzně působící scény své opodstatnění. Nemyslím si, že by zde byly použity samoúčelně a že by se v nich tvůrci vyžívali způsobem, jakým tomu mohlo být například v „kanibalské“ klasice Cannibal Holocaust. Scény sice působí drsně (ovšem nakolik drsné skutečně byly, je otázkou), nicméně v kontextu příběhu slouží k charakteristice „zvířecího“ chování ženských postav.

Syrovosti a realističnosti filmu napomohl i vhodně vybraný herecký ansámbl složený převážně z ženských naturščiků. Pro podobný typ příběhu bylo mnohem důležitější sehnat fyzicky zdatné ženy, než nadané herečky. Dívky musely ve filmu zvládnout mnoho fyzicky náročných scén, mimo jiné i jízdu na koních. Bez výjimky jde o málo známé a neokoukané tváře a to i v případě slovenských herců v rolích staré ženy a starce Huberta, které pak byly v postsynchronech namluveny českými herci Olgou Scheinpflugovou a Vladimírem Hlavatým. I když Ozon působí celkově depresivním dojmem, je v něm i jedna skoro poetická scéna. Když starý muž předvádí užaslým ženám kouzlo gramofonu, z kterého se rozezní zvuky „hitu století“ Škoda lásky, alespoň na chvíli na diváka dýchne z příběhu vřelost a „retro“ atmosféra starého světa.

Jak jsem uvedl na začátku, nemá u nás tento subžánr příliš vypěstovanou tradici aSchmidtův film tak v kontextu české kinematografie stojí poněkud osaměle jako například Polákova Ikarie XB 1 v žánru sci-fi. Ve světové kinematografii můžeme k Ozonu řadit například Stalkera nebo Cestu. Ač každý snímek pochází z jiné doby i kulturní tradice, lze mezi nimi najít společné styčné body. Se Stalkerem sdílí důraz na myšlenkovou hloubku sdělení, sCestou zase ponuře pesimistické ladění. Konec srpna v hotelu Ozon je civilně pojatý, pomalu plynoucí, ale pod kůži se zadírající stále aktuální temné varování, které dnes může působit filmařsky poněkud archaicky a málo efektně, rozhodně však nabízí nevšední seznámení s méně obvyklou tváří českého filmového „zázraku“ šedesátých let.

Konec srpna v hotelu Ozon




NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY