FIlmový portrét velkého malého muže dostihových drah neměl být klasickým dokumentem. Jeho tvůrci - především režisér Jakub Wágner a kameraman Viktor Smutný - časosběrný materiál oblékli do kabátu celovečerního filmu. Slušivého, nutno dodat. Váňa má rozhodně svou kvalitou i obsahem na to, aby se z něho stal právoplatný filmový příběh, ba dokonce se díky minimálnímu kritickému odstupu režiséra hodí pro něho tahle škatulka víc, než označení "dokument". Divák totiž sice nahlédne do Váňova života a míst, kam by se bez štábu nepodíval, o zákulisí dostihových závodů i jeho osobnosti jako takové se toho ale moc nového nedozví. Což je chyba v případě kontroverzní osobnosti Josefa Váni takřka nepochopitelná. Žádný moment konfrontace s odlišnými názory či alespoň náznak něčeho takového ve Váňovi nenajdete. Chybí tu pohled na Váňovu osobnost z vícero stran, slavný žokej zůstává v samém ohnisku pozornosti celých 86 minut, což vyvolává místy vyloženě samospalující žár. Za rok a půl ve Váňově blízkosti nasbíral Wagner se svým týmem kolem padesáti hodin filmového materiálu. Josef Váňa si prý na přítomnost kamery po pár týdnech zvykl, jak sám říká, postupně ji přestal vnímat, takže filmaře v jejich práci nijak neomezoval. A naopak - štáb nijak neomezoval ani Váňův pohyb před kamerou, nechal ho prostě jen žít pod světlem kamer. "Za dobu, kdy probíhalo natáčení, jsem s koňmi urazil 160 000 kilometrů po všech možných závodištích v Čechách, Itálii (Merano, Pisa, Benátky), Německu (Baden Baden, Hamburk), Francii (Deauville). Také jsem se dostal do míst, kam už jsem nevěřil, že se ještě vrátím – například na Praděd, kde jsem potkal kamarády z Horské služby," říká Josef Váňa. Štáb se tak stal jakýmsi mlčenlivým svědkem Váňova života, který se spokojil už se samotným faktem, že se dostal do bezprostřední blízkosti skutečné legendy. Dosti paradoxně tak namísto aby Váňu demýtizoval, naopak z něho (a dokonce možná i nevědomky) činí postavu ještě víc neživoucí. Navždy nedostižitelnou a částečně nepochopitelnou. I když (jak připouští) možná i právě proto tak úspěšnou. Film sleduje Váňu při práci, při neustálém cestování po Čechách i zahraničí a v kontrastu k tomu přináší portrét obyčejného, každodenního života člověka a koně. Alespoň tak to tvrdí tvůrci. Výsledkem ale je, že z dokumentu až příliš okatě ční přesvědčení o neobyčejnosti člověka Váni i jeho životního příběhu - pro takové zjištění si ovšem nemusíte chodit do kina, k tomu vám jako argumenty vystačí výčet cen, které Váňa za svou kariéru dosáhl. Zklámání z obsahového konceptu nepřetlučou ani skvělé záběry kameramana ani chvilky, kdy se Váňa před štábem téměř nevědomky "poodhaluje" sám. Jeho hlášky typu "I dobrej žokej musí mít štěstí, jinak je v prdeli" jsou světlými momenty snímku, což se ale naopak nedá říct o chvilkách ze zákulisí, kdy třeba hledá ve stájích patogenní zóny. Jakoby Váňu nechal utéct mezi koně a zapomněl, že i žokej žije většinu svého života v soukolí přátel a lidí, se kterými spolupracuje. Dokument se téměř bojí Váni jakkoliv dotknout a povyšuje ho vyloženě na svátost, se kterou je třeba zacházet opatrně jako s křehkou nádobou. Přitom on sám má pověst nekompromisního a tvrdého bojovníka. Josefa Váňu film sice zároveň vyloženě neadoruje, ale úplně zapomíná na rozporuplné emoce, které jeho ústřední osobnost vyvolává. Hodně toho nakonec ale zachraňuje právě Váňa, jehož život vydá i bez filmových přikras na skutečné drama. To díky němu je snímek zábavný a úsměvný, takže odcházíte z kina s pocitem příjemně stráveného času. Jakuba Wagnera lze proto ocenit za chytré rozhodnutí o Váňovi časosběrný dokument vůbec natočit, už ten první krok byl z pohledu producenta správný - investice vložené do výroby se mu jistě vrátí. Rozlousknutí slavné dubové palice a uznávané sportovní osobnosti se ale nekoná. Namísto dramatického a vášnivého tanga si Wagner s Váňou zatančili za asistence filmového štábu zatím jen odtažitý (byť působivý) menuet. Snad příště.

Český trailer filmu Váňa