Polski film je film o fiktivním filmu o fiktivním filmu s herci, kteří hrají svá vlastní fiktivní já, která ale nejsou zase tak úplně fiktivní. Stejně tak děj je fiktivní, ale na druhou stranu občas omylem fiktivní není. I takhle složitě se to dá říct. Polski film film je fraška, prank, dokument a hromada dalších různých věcí, především je to ale film party kamarádů. Party kamarádů, která se potkala už na JAMU a má za sebou slušnou společnou filmovou historii. Kromě toho, že spolu ústřední čtveřice provozovala humorný pořad Komediograf, zahráli si spolu i v pár filmech, kde se postupně poznali s režisérem Markem Najbrtem. A s ním s po zdařilé spolupráci vrhli do společného filmu. S ním a jeho nerozlučnými scénáristickými parťáky Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem, s nimiž Najbrt dělal na svých celovečerácích Mistrech i Protektorovi. A zkušená parta se prostě pozná. Polski film totiž disponuje opravdovým lidským rozměrem a to nejen proto, že je z části založený na pravdě, ale i díky skvělé práci, která byla odvedená při práci s natočeným materiálem. Film by se dal vlastně rozdělit na dvě základní složky - tu fiktivní představuje hlavní dějová linka a pár charakterů a tu autentickou hlavně ústřední čtyřka, která do filmu skutečně investovala své vlastní identity. A na nich staví extrémně vypointované často sebeparodické situace a gagy, které ve výsledku využívá buď k sebereflexi nebo k čistě humoristickým účelům. Hranice mezi fikcí a realitou je jednak nejasná a jednak se překračuje často a bez okolků, a proto v diváku vyvolává konstantní pocit nejistoty. O to cennější ovšem každá pointa je, protože místo aby ji film naservíroval na zlatém podnose s popiskem "Tak takhle to teda je", nechá vás přežvýkat si přijatou informaci hezky po svém a kriticky se nad ní zamyslet. Není to hořkosladká úvaha nad smyslem života ani nejnovější vize zrodu lidstva, spíš jen výpověď party, která si něco zažila, vystoupala na pomyslném žebříčku slávy na poměrně vysoký stupeň a chce se tak trochu ohlédnout, zabilancovat a v neposlední řadě si zablbnout. Ze všeho si vystřelit. Z Poláků, z dětí v Africe a sami ze sebe. Nekorektně si vyhodit z kopýtka na účet volaného a náležitě si to užít. Při tom všem ale dokázala tahle parta stvořit mimořádně zábavnou frašku, jejíž humor je sympaticky nevyzpytatelný, ale lidský a (ve většině případů) vkusný a kromě jednorázové zábavy přináší i funkční odlehčení vážnějším tématům. Opírá se při tom o bravurně vystavěnou konstrukci mystifikací, která přes složitější strukturu nikdy nepůsobí zmatečně a ačkoliv vás nechává většinu času mírně na pochybách, mezi jednotlivými rovinami filmové reality balancuje skvěle, přičemž sem a tam vysolí vtípek, kterým celý koncept mírně nabourá a oživí. Scénáristické trio zkrátka sází jeden trumf za druhým a místy si opravdu sahá takřka na vrchol žánru. Přesto i tady ke konci platí, že čeho je moc, toho je příliš. Ačkoliv takřka celou dobu film funguje jak v epické tak komediální rovině, ke konci už začíná trochu rozpačitět, jako by si tvůrci nebyli jistí, kam vlastně směrovat a jak vygradovat nadcházející finále. To už totiž bohužel začíná postrádat lehkost a nadhled předchozího děje a ve chvíli, kdy se dostává do surrealistických hororových rovin, i přes technickou kvalitu a funkčnost jednotlivých scén působí nepřirozeně. Kýžená elevace adrenalinu se sice dostaví, ale pocit završení vás lízne jen matně. Polski film ovšem naštěstí nevolá po ničem grandiózním a revolučním a vzhledem k tomu, že všechno podstatné vybalí již dávno před koncem, je závěrečná scéna naprosto adekvátním a příjemným zakončením celé taškařice. "To byla velká chyba, točit s Polákama," lamentuje Tomáš Matonoha nad koprodukcí s našimi sousedy. K divákově radosti to ale rozhodně není pravda - Polski film je zdařilé a neotřelé dílo, které zvládá jak pobavit, tak strhnout a nepostrádá srdce a duši. Je rozhodně na místě se na něj vypravit, protože něco tak zábavného tu u nás nejspíš zas ještě nějakou dobu nevznikne.

Český trailer filmu Polski film