Je to už nějaký pátek, kdy se film s obtížně zapamatovatelným názvem Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko ucházel o Oscara za nejlepší film (a také za vedlejší herecký výkon Maxe von Sydowa). Velmi smíšené kritické ohlasy ve škále od zdrženlivé chvály po naprosté odsudky nedávaly melodramatu Stephena Daldryho velké šance a zřejmě měly vliv i na zrušení tuzemské premiéry, původně ohlášené na březen. V tomto týdnu ale film přece jen doklopýtal do české distribuce na DVD a Blu-ray nosičích a je nejvyšší čas zhodnotit, jaký je. Otravné přechytralé dítě. Tak se devítiletý Oskar Schell (Thomas Horn) jeví lidem ve svém okolí. Poněkud ukřičený, přecitlivělý a protivně zvídavý syn newyorského klenotníka se narodil s nadprůměrným inteligenčním kvocientem, ale s o to slabší schopností vytvářet si fungující sociální vazby. Mimo školu se nestýká s vrstevníky a s většinou dospělých jedná s netrpělivou úsečností, případně je blahosklonně poučuje a sekýruje. Zatímco matka (Sandra Bullock) si s Oskarem očividně neví rady, otec (Tom Hanks) mu věnuje každou volnou chvilku. Pomocí rafinovaných her, připravovaných s přímo vědeckým zanícením, inscenuje pátrání po ukrytých předmětech, vytváří legendy o ztracené newyorské čtvrti a snaží se tak introvertního syna nenásilně vytáhnout mezi lidi. 11. září 2001 se ale panu Schellovi stane osudnou pracovní schůzka v budově World Trade Centra, kde spolu s tisíci dalších lidí umírá. Datum tragédie, které se jinak puntičkářsky precizní Oskar neodvažuje ani vyslovit, dostane jednou provždy přídomek "Nejhorší den" a rozdělí jeho život na etapy před ním a po něm. Otcova náhlá a nepochopitelná smrt prohloubí chlapcovy sociální a civilizační fóbie i neuspokojivý vztah s matkou. Když po roce od události Oskar v otcově šatníku náhodně objeví klíč v miniaturní obálce s nápisem Black, uvěří, že jde o součást hry, kterou s otcem nestihl dohrát. Aby zjistil, jaký zámek klíč otevírá, chytne se Oskar jediné indicie, kterou má, a v duchu dřívějších her vypracuje plán. Zjistí, že v okolí žije několik set lidí s příjmením Black a každého z nich chce navštívit, vyptat se ho na případné vazby s otcem a na původ tajemného klíče. V pozdější etapě se k jeho misi připojí i záhadný podnájemník jeho babičky, starý německý přistěhovalec (Max von Sydow), který od traumatu z druhé světové války nepromluvil ani slovo. Příběh je až na několik kratičkých momentů vyprávěný důsledně z Oskarovy perspektivy a vztah, jaký si k protagonistovi vytvoříte, proto ovlivní vaše celkové vnímání filmu. Obávám se, že v tom je jeho největší úskalí. Oskarovo chování je neobvyklé a velmi emotivní, jeho psychický problém ale není ve filmu exaktně pojmenován a vysvětlen (on sám se jen letmo zmíní o Aspergerově syndromu). Navenek se tedy může jevit jako trochu bledý, ale v podstatě zdravý, rozmazlený a panovačný fakan. Začnete-li po několika minutách sledování filmu rozjímat nad tím, jak nedoceněnou historickou osobností byl Herodes, vše je ztraceno a celý zbytek vyprávění zřejmě protrpíte jako násilnou snahu dojmout vás příběhem někoho, komu byste raději vlepili pár facek. Najdete-li ale v sobě dostatek empatie, abyste se naladili na Oskarovo pokřivené vnímání světa a porozuměli jeho frustracím a důležitosti klíčové mise, film vás odmění nevšedním a intenzivním diváckým zážitkem. Pocity diváka, který není schopen "včíst se" do příběhu subjektivně nesympatického hrdiny, sice v tomto případě nesdílím, nicméně je znám a chápu. Druhou nejčastější výtku vůči Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko - hořekování nad přílišným patosem - ovšem zcela odmítám. Poslední dobou se mi zdá, že jsme si až příliš zvykli patos a sentiment a priori odsuzovat jako škodliviny nehodné jídelníčku pragmatického diváka 21. století. A řečnicky se ptám, zda to není škoda. Nepřipravujeme se tím o určitý druh emocionálního zážitku, nezastupitelný žádným jiným? A nezavíráme tím dveře celému žánru melodramatu? Stephen Daldry nepoužívá patos jako zbraň na bázi slzného plynu, ale jako koření s rozmyslem dávkované v pravou chvíli a v optimálním množství. Umím si představit, jaký slzopudný kapitál by jiní filmaři vytěžili třeba z vedlejší dějové linky s odhalováním tajemství babiččina němého podnájemníka. Oč útočnější mohly být flashbacky z 11. září. A jak rádi by se jiní režiséři proběhli minovým polem sentimentu, které se rozprostírá na posledních stránkách scénáře a neomylně usvědčuje z autorství Erica Rotha, který přiměl svět blaženě slzet i u ódy na občanskou přizpůsobivost jménem Forrest Gump. Na tuto úroveň Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko v žádném okamžiku neklesne. Daldryho snímek ostatně není o události z 11. září. Ani jednou v něm nezazní slovo terorismus, nevytahuje se americká vlajka a film se v žádném směru nefixuje jen na tamní publikum. Oskarův otec by mohl odejít ze světa téměř jakýmkoli jiným způsobem (pokud by mu umožňoval před smrtí namlouvat telefonické vzkazy, které hrají v příběhu důležitou roli) a jeho syn by mohl pobíhat s klíčem v jakémkoli jiném velkoměstě. Nečetl jsem románovou předlohu Jonathana Safrana Foera, která zřejmě 11. září tematizuje silněji, Daldry se nicméně nezajímá o okolnosti této konkrétní tragédie, ale o její emocionální dopad na hrdiny a následný vývoj jejich vzájemných vztahů. Jak už jsem naznačil, Oskar, který je jejich spojnicí, prakticky neopustí plátno a jeho představitel byl postaven před náročný úkol přesvědčivě sehrát v jistých ohledech nadprůměrně vyspělé a v jiných naopak opožděné dítě. Debutující Thomas Horn byl prý do role obsazen na základě své účasti v dětské obdobě vědomostní soutěže Riskuj!. Rozhodně ale nejde jen o vhodné použití autentického šprta; Horn bez přehánění odvedl jeden z nejvyzrálejších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděl (konkurovat by mu mohla jedině Tatum O'Neal ve filmu Papírový měsíc) a byla by nesmírná škoda, kdyby se herectví dále nevěnoval. Velcí herci v malých rolích dělají čest svým jménům, i když někteří z nich doplácejí na nedostatečný prostor. Max von Sydow, trochu nepochopitelně nominovaný na Oscara za dobře, ale nepřekvapivě sehranou roli podnájemníka, jehož jméno se nikdy nedozvíme, může vzbuzovat mylný dojem, že jeho postava se ukáže být důležitější, než reálně je. Němý muž, který s Oskarem komunikuje zdvihem dlaní s vytetovanými nápisy ANO a NE a vzkazy psanými do notýsku, je nositelem určitého tajemství, které ale pravděpodobně odhalíte krátce po jeho vstupu do děje. Zatímco Viole Davis a Jeffreymu Wrightovi jako utrápené paní Blackové a jejímu stoickému exmanželovi jsou dopřány silné scény, plýtvání talentem Johna Goodmana na bezpointovou roli vrátného je mi záhadou. Tom Hanks jako až nadpozemsky ideální (přítomný jen v Oskarových subjektivních vzpomínkách) tatínek se na plátně pohybuje dohromady možná deset minut čistého času, během nich ale stačí zanechat výmluvný dojem o svém vztahu k synovi, a jak se říká na pohřbech, jeho duch zůstává s námi. Příjemným překvapením je i nezvykle introspektivní kreace bývalé diblice Sandry Bullock v roli truchlící maminky. Některé z důvodů, proč se mi Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko líbí, jsou těžko definovatelné, nepřenosné a vysloveny by působily směšně. Výsledný pocit jakési osobní rezonance i nutnost příběh pouze nesledovat, ale i spoluprožívat jsou nicméně právě tím, co považuji za spolehlivý způsob, jak odlišit netuctový film od prefabrikátu nebo chcete-li umění od kýče, a na tomto základě film vřele doporučuji.

Originální trailer filmu Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko