"Bože, jak ti mě budou milovat, až budu po smrti!" Tak nějak na sklonku svého života Orson Welles částečně s nadsázkou, částečně nejspíš zcela vážně hořekoval nad absolutním nezájmem kritiky i diváků. Není divu. Když začnete na vrcholu - a co jiného je (pomineme-li kariéru v divadle i rozhlasu) "nejlepší film všech dob" Občan Kane - není jiné cesty než dolů. Z kopce A nejvtipnější je, že měl naprostou pravdu. Až po Wellesově smrti začala odborná veřejnost a posléze i publikum doceňovat i další jeho snímky a pídit se po osudech spousty projektů, které zůstaly nedokončeny. A že jich bylo. F jako falzifikát naštěstí jeho tvůrce dotáhl až do finále a umožnil nám tak užít si "úplně jiného" Wellese, který zdánlivě s autorem Kanea, Dámy ze Šanghaje či Doteku zla nemá nic společného. Welles se totiž nezastavil. Nebavilo ho dělat dokola to samé. Chtěl se vyvíjet, zkoušet nové věci. Což samozřejmě děsilo producenty, kteří požadovali logicky a pochopitelně přesný opak. Welles nehleděl na svá díla z hlediska komerčnosti a možná ani ne proto, že by nechtěl, ale prostě to neuměl. Byl to výjimečný umělec, ale mizerný obchodník. Posledních dvacet let jeho života muselo být nejspíš hodně frustrujících. Počet z různých důvodů nedokončených projektů (ne)utěšeně narůstal. Peníze vydělané všemožnými pochybnými štěky a reklamami investoval zpět do svých filmů. Hodně si sliboval od šest let (!) vznikajícího snímku The Other Side Of The Wind, který byl z větší části hotov, celou hodinu prý i sestříhal, kvůli problémům s financováním ale i tento pokus o comeback skončil u ledu. Mimochodem pořád si zachovává auru snad nejslavnějšího filmového torza vůbec, což jen přiživují každých pár let spekulace o jeho dokončení. To je ale navzdory účasti tvůrců, jakými jsou třeba režisér a filmový publicista Peter Bogdanovich, jenž se s Wellesem přátelil a v tomto snímku i hrál, stále v nedohlednu. Jedna z dostupných ukázek je k vidění zde. Jako by nestačilo, že se Wellesovi nedařilo přicházet s novými snímky, dočkal se i jednoho velmi zákeřného útoku na svoje dílo nejproslulejší. Tím bylo zpochybňování jeho účasti na tvorbě scénáře Občana Kanea (za jehož scénář obdržel spolu s Hermanem J. Mankiewiczem Oscara) od proslulé newyorské kritičky Pauline Kael v článku Raising Kane z roku 1971. Později bylo dokázáno, že autorka měla svůj výtvor jen velmi slabě podložený fakty a skutečnost byla jiná, jenže i tak to pro Wellese byla další rána. Kdo je tu expert? Snímek F jako falzifikát lze proto chápat také jako reakci na toto obvinění. Tématem je totiž zamyšlení se nad tím, co je umění a jaká role náleží takzvaným odborníkům, kteří jej mají posuzovat, hodnotit, vytvářet jeho cenu. Dříve než vás ale stihnu odradit, tak musím zdůraznit, že jde o film velmi netradiční, originální a zábavný. Snímek, který si s vámi bude hrát, bude vás mást a příjemně překvapovat. Když mu dáte šanci. Celý projekt měl být původně zaměřen na osobu Elmyra de Horyho, padělatele obrazů, který měl údajně prodat tisíce falešných Matissů, Modiglianů či Renoirů galeriím po celém světě. Jeho životní příběh pomohl převést na stránky knih Clifford Irving v biografii Fake! The Story Of Elmyr de Hory The Greatest Art Forger Of Our Time (Podvrh! Příběh Elmyra de Horyho, největšího padělatele umění naší doby). Irving nedlouho poté vydal i biografii Howarda Hughese (věnuje se mu Scorseseho Letec), slavného filmaře, letce a dobrodruha, který se koncem padesátých let uchýlil do soukromí a nikdo nevěděl, jestli je nemocný, šílený či mrtvý, a šířily o něm ty nejfantastičtější drby. Nicméně z knihy, za kterou autor vyinkasoval tučnou odměnu - a vlastně i tu část peněz určených pro Hughese -, se v době vzniku Wellesova snímku vyklubalo falzum a Irving nakonec skončil ve vězení. Toto téma zpracovává Hallströmův snímek Skandál. Welles jako základ svého snímku použil dokument Françoise Reichenbacha o de Horym a Irvingovi a přidal něco archivních materiálů. K tomu natočil nové záběry s de Horym, Irvingem, svou partnerkou a múzou Ojou Kodar a hlavně se sebou samým v hlavní roli vypravěče, jenž odkazuje i na svůj slavný podvod na amerických posluchačích s rozhlasovou adaptací Války světů. Potom zasedl ke střihačskému pultu a na finální podobě prý pracoval celý další rok! Ano, zní to komplikovaně, je to komplikované a od diváka to vyžaduje trochu aktivní spoluúčasti, jenže i přes všechny podvodníky a podvody se dostane publiku výjimečného a neošizeného zážitku, který není moc s čím srovnávat. Tematicky by se dal snímek přiřadit třeba k Banksyho vlastnímu filmu, jenže ten je vlastně víceméně standardní, byť silně autorský dokument. Wellesův F jako falzifikát je oproti tomu skutečně "nový druh filmu", jak ho s neskromností sobě vlastní nazýval jeho autor. Poselství MTV generaci Snímek měl solidní ohlasy v Evropě, která Wellesovi vždycky lépe rozuměla, zatímco do Ameriky se film dostal až v roce 1976 a nikoho tam víceméně nezaujal. Nepomohl tomu ani devítiminutový trailer, který autor připravil převážně z materiálu, který se ve filmu vůbec neobjevil a který je matoucí možná ještě více než samotný celovečerní film. Distributoři ho ale odmítli vůbec pustit do kin. Najdete jej pod článkem. Co se významu Efka týče, je snímek oslavován především jako mistrovské dílo střihu, tvořivé manipulace s obrazy. Welles projevuje svůj mimořádný talent kompenzovat chybějící rozpočet invencí, spojovat do bezešvých celků záběry, které byly pořízeny jindy a jinde, měnit význam podle svých potřeb - což se mu hodilo prakticky vždycky od té doby, co opustil Hollywood. Snímek i dnes zaujme velmi svižným tempem díky stříhání velmi krátkých záběrů, které předběhlo estetiku MTV o dobrou dekádu. Je nakonec úplně jedno, jestli všichni představitelé snímku lžou, nebo ne. Na tom jeho vyznění nestojí. Orson Welles vás sice nejspíš zmate, tak trochu podvede, ale nakonec vám otevře oči. A o tom je umění především. Nebo by možná mělo být. Kdo ví.

Originální trailer filmu F jako falzifikát