Sidney Lumet si náměty svých filmů nezřídka vybíral mezi více či méně známými literárními díly. Již jeho raná kariéra byla spjata s řadou adaptací divadelních her slavných amerických dramatiků dvacátého století: koncem padesátých let režíroval filmovou verzi hry Tennessee Williamse Sestup Orfeův (více v textu zde), zatímco počátkem let šedesátých do filmu přenesl hry Eugena O'Neilla Ledař přichází (televizní The Iceman Cometh) a Cesta dlouhým dnem do noci (Long Day's Journey Into Night) a pod názvem Vu du pont adaptoval hru Arthura Millera Pohled z mostu. Mezi řadou prozaických děl, která se Lumet rozhodl v začátcích své režijní dráhy přenést na filmové plátno, byl i román Edwarda Lewise Wallanta Pawnbroker (publ. 1961) vyprávějící o muži, který přežil hrůzy koncentračního tábora. Lumetova stejnojmenná filmová verze vzniklá již tři roky po jeho vydání se stala jedním z prvních hollywoodských snímků tematizujících dopad holocaustu na psychiku člověka z pohledu jedné z jeho přeživších obětí. Na příběhu Sola Nazermana, bývalého židovského profesora, který emigroval do Ameriky, aby unikl své minulosti, Lumet rozehrává jednu ze svých výtečných charakterových studií člověka, jenž se stíhaný osobním traumatem a pocitem viny náhle ocitá v krizové, takřka neřešitelné situaci. Sol Nazerman sice přežil nacistické peklo v Osvětimi, ale ztratil zde milovanou manželku Ruth a jejich dvě malé děti. Dlouhá léta ho provází pocit viny z přežití, o kterém ví, že nikdy nepřekoná. Tíživé vzpomínky na krutou zkušenost z nacistického tábora jej začínají atakovat zejména v době, kdy se blíží dvacáté páté výročí jeho svatby s Ruth. Lumet Nazermana představuje v kontextu jeho současné životní rutiny, kterou se stala poměrně jednotvárná práce v harlemské zastavárně. Zde se denně setkává s řadou ztroskotanců, jejichž životní osudy zdárně ignoruje. Na Oscara nominovaný Rod Steiger propůjčil zahořklému a citově vyprahlému zastavárníkovi netečný výraz, jenž přesvědčivě odráží jeho duševní prázdnotu. Duchem věčně nepřítomný Sol je lhostejný k problémům ostatních – zákazníky z řad harlemské spodiny odbývá s distancovaností sobě vlastní a stejně tak ignoruje vřelá gesta a pokusy o sblížení ze strany jeho nového pomocníka, Portorikánce Jesuse Ortize (Jaime Sánchez), a zapálené sociální pracovnice z mládežnického centra Marilyn Birchfield (Geraldine Fitzgerald). Snad jediný vztah, který si udržuje s bývalou manželkou jeho v Osvětimi zemřelého kamaráda, je determinován jejich společnou koncentráčnickou zkušeností a prakticky funguje jen na sexuální bázi. Obdobně povrchní princip určuje Nazermanův vztah s rodinou jeho švagrové, kterou finančně podporuje. Blíže k zastavárníkově osobě se dostáváme právě skrze ony navracející se vzpomínky na jeho bolestnou minulost, jež nám umožňují snáze pochopit motivace jeho chování. Lumet ovšem odmítl jít tradiční cestou konvenční retrospektivy, ale po vzoru mladých progresivních tvůrců tehdejšího francouzského filmu se naopak rozhodl příběh kontinuálně rozbíjet kratičkými flashbacky. Zjevnou inspiraci pro náhlé přívaly záblesků vzpomínek motivovaných proudem hrdinových myšlenek a právě prožívaných událostí lze rozpoznat zejména v Resnaisově vlivném dramatu Hirošima, má láska. Například štěkající pes v sousedství a skupinka výtržníků napadající nebohého mladíka, který se jim marně snaží uniknout přes plot hřiště, Nazermanovi okamžitě evokuje vzpomínku na uvíznutí jeho kamaráda v ostnatých drátech osvětimského tábora při jeho nezdařeném pokusu o útěk. Nadřazené chování Nazermanova šéfa Rodrigueze (Brock Peters) mu připomíná jeho nacistického velitele a prostituování se Jesusovy přítelkyně (Thelma Oliver) v něm pro změnu vyvolá neblahou vzpomínku na znásilňování jeho manželky německými vojáky, kterému byl nucen přihlížet. Jednu z emocionálně nejpůsobivějších scén představuje zastavárníkova cesta metrem, během níž opakovaně prožívá strastiplný transport do Osvětimi, kdy na podlaze přeplněného vlaku zemřel jeho syn. Přestože takto fragmentované vzpomínky ve výsledku tvoří pouze zlomek stopáže (zhruba deset minut), jejich dopad na diváka je nesporný a v důsledku působí mnohem výmluvněji a naléhavěji. Moderní střih Ralpha Rosenbluma (délka flashbacků se s matematickou přesností úměrně snižuje/zvyšuje o čtyři políčka) je společně s tlumeným hereckým výkonem Roda Steigera nepochybně jednou z největších předností celého snímku. (Steiger za svůj výkon mj. získal Stříbrného medvěda v Berlíně.) Černobílá kamera Borise Kaufmana přesně vystihuje pochmurnou atmosféru kriminalitou zmítaného Harlemu, který představoval jednu část z Lumetova barvitého portrétu New Yorku, jemuž se během své dlouholeté kariéry ve svých filmech věnoval. Všudypřítomná tíseň je ostatně patrná i z pojetí ošuntělé zastavárny, jejímuž prostoru dominují vysoké mříže, které jasně vystihují protagonistovu pozici - nepřetržitě se ocitá ve vězení, z něhož vlastně nikdy neunikl. Na závěr nezbývá než jen konstatovat, že je škoda, že Zastavárník tak zapadl vedle ostatních Lumetových snímků jako Dvanáct rozhněvaných mužů, Psí odpoledne, Televizní síť či Serpico, které se těší o poznání větší divácké atraktivitě (viz například počet hodnocení na IMDB). Větší fanouškovskou základnu by si totiž právem zasloužil.