Do jaké míry jsou rodiče odpovědní za činy svých dětí? Je možné, aby se v někom usídlilo absolutní zlo a nenávist bez zjevného důvodu? A lze vůbec milovat někoho, kdo bez jasného motivu spáchá otřesný zločin? Na všechny tyto otázky se pokouší najít odpověď málo známá skotská režisérka Lynne Ramsay ve snímku Musíme si promluvit o Kevinovi, natočeném podle stejnojmenné románové předlohy Lionel Shriver. Hlavním hrdinou zde ale není samotný Kevin, jak by se mohlo z názvu zdát, nýbrž jeho matka Eva (Tilda Swinton). Ta ve své podstatě neudělala nic špatného. Jeden večer v jednom podniku poznala Franklina (John C. Reilly) a pozdní hodina společně s velkou mírou alkoholu zapříčinily, že se ráno probudila vedle něho. A výsledkem této noci byl právě Kevin. Franklin se ke všemu postavil jako chlap a Evu si vzal. Ta se na své první dítě moc těšila, okamžitě po jeho porodu však zjistila, že s ním něco není v pořádku. Od prvních momentů na tomto světě se agresivně vymezuje vůči okolí a s přibývajícimi léty je to čím dál horší. Matku nerespektuje vůbec a dělá jí samé naschvály, s otcem má vztah trochu lepší, ale to hlavně z toho důvodu, že ten se v něm vidí a dopřává mu až příliš volnou výchovu. Vše pomalu, leč jistě spěje k dost tragickému a až nečekanému vyústění. Lynne Ramsay si záměrně zvolila náročnější narativní strukturu, v níž prim hrají zejména flashbacky, takže vše podstatné se dozvídáme zpětně. Režisérka mnohokrát použitý a osvědčený postup poměrně zvládá a pomáhá si jím hlavně v tempu vyprávění, které není jednotné, což konkrétně tomuto příběhu jedině prospívá. Střídají se tu tak momenty záměrně pomalé a dlouhé, kdy se jednomu úseku života dítěte věnuje značné množství času, naopak některé epizody se odehrají velmi rychle. Vzhledem k tomu, že režisérka má schopnost zaměřit se na věci podstatné, to vůbec nevadí. Bodíky sbírá i tím, že se nesnaží divákovi nikterak podsouvat, co je správné a na čí stranu by se měl přiklonit. Postavy jsou tak výborně napsané a nálada mezi nimi precizně zachycena, že není možné někoho jednoznačně odsoudit, nebo naopak litovat. Život prostě není černobílý a chyby se staly na obou stranách. Kdo jich udělal víc a jak jim šlo zamezit, už zůstává jen a jen na vašich dojmech. Vše je podepřeno skvělými a místy dechberoucími hereckými výkony. Ramsay si dala hodně záležet na klíčové roli Kevina a oba jeho představitelé (Jasper Newell jako dítě a Ezra Miller jako teenager) předvádí neuvěřitelně sugestivní výkon, z něhož bez nadsázky běhá mráz po zádech. Oba jsou děsiví a kamrádit byste s nimi rozhodně nechtěli, natož je mít doma. Jejich kreace je místy až hororová. Někomu to pochopitelně může vadit, protože film do tohoto žánru ani náhodou nespadá. Příjemným bonusem je to, že oba chlapci jsou si dost podobní a vše je tak opravdovější. Jako z úplně jiné planety pak působí Tilda Swinton v roli utrápené a těžkými depresemi stíhané matky. Komplikovaný a od jisté chvíle vlastně prázdný vnitřní svět své hrdinky zachytila chirurgicky přesně a k totální důvěryhodnosti jí mnohdy stačí jen ležet na posteli a hledět do neznáma. Při jejím sledování tak několikrát vyvstane na mysli otázka, jak je možné, že akademie takový výkon zcela přehlédla a ignorovala. Lynne Ramsay navíc dokonale využila i její zvláštní, androgynní vzhled, s nímž často pracuje a přesvědčuje tak všechny o tom, že ona byla jedinou možnou představitelkou. Bez ní by byl výsledek poloviční. O dalších hercích včetně Johna C. Reillyho jako otce už se nemá cenu zmiňovat, neboť na nich film nestojí. Potěšující ale je, že i nedostatek prostoru dokázali využít naplno. Divácký dojem tak kazí jen někdy přehnaná vyumělkovanost a symboličnost, v níž se tvůrci ztrácí. V pár momentech nedokáží tak úplně přehledně poskládat flashbacky, z čehož vyplývá, že není úplně jasné, jaké období sledujeme. Stejně tak některé obrazy jsou zbytečné a příliš art (příkladem je třeba hned úvodní scéna odehrávající se uprostřed rajčatové bitvy, jejíž význam zůstane po celou dobu záhadou), někomu nemusí sednout ani velký důraz na sytě červenou až rudou barvu, která se táhne de facto celým filmem. Poslední větší kaňkou na kráse je chybějící odpověď na to, proč Kevin v závěru udělal to, co udělal. Proti zapojení diváka do příběhu jinak vůbec nic nemám a naopak to kvituji s povděkem, v tomto případě je však nucen s tvůrci spolupracovat natolik, že by si ono rozřešení zasloužil. Takto to totiž víc než co jiného vypadá, že autoři nevěděli, jak film uspokojivě zakončit, a tu nejpodstatnější otázku v celém příběhu nechali raději bez jakéhokoli vysvětlení. Musíme si promluvit o Kevinovi je velmi dobrý film, který nenechá žádného diváka chladným a donutí ho zamyslet se nad některými existenciálními problémy. Je v něm mnoho scén, při nichž není nikomu dobře po těle, a zanechají silný dojem. Na druhou stranu je tak umělecký, až je to na škodu. Troufnu si ale tvrdit, že se shodneme v jedné věci. Pokud přestárlá Akademie udělující Oscary přehlédne tak fantastickou ukázku intimního herectví, jakou zde předvedla Tilda Swinton, je v ní něco shnilého.

Český trailer filmu Musíme si promluvit o Kevinovi