Rádoby hrdinský epos o tom, kterak jeden pozemšťan zachránil mír na Marsu, vychází z knižní předlohy E. R. Burroughse a je zároveň hraným debutem pixarovského Andrewa Stantona. Jeden z prvních letošních velkých filmů je tu.
Když točíte animované filmy, jednou se zkrátka nevyhnete tomu, že vás začne lákat zkusit si hraný snímek. Pokud jste navíc uznávaný tvůrce, nemusíte ani dlouho čekat. Loni v prosinci nám své schopnosti převedl pixarovský
Brad Bird ve
čtvrté Mission: Impossible, nyní je na řadě jeho kolega
Andrew Stanton, který si za svůj debut zvolil adaptaci známého sci-fi románu
John Carter od
Edgara Rice Burroughse, autora legendárního
Tarzana.
Ústřední postavou je, jak už z názvu vyplývá, John Carter, americkou občanskou válkou unavený veterán, jenž je jednoho dne transportován z odlehlé arizonské jeskyně na daleký Mars, kde momentálně zuří boj mezi Zodangany a Heliany o nadvládu nad celou planetou. Toto přesunutí významně naruší rovnováhu moci a Carter se proti své vůli stává rozhodujícím faktorem bitvy, kterou je jako jediný schopen rozhodnout. Spojence najde v krásné princezně Dejah Trois, jež mu je zároveň průvodkyní a postupem času i ženou jeho srdce.
Z naznačeného příběhu jste si asi domysleli, že nepůjde o nízkorozpočtové sci-fi. Je tomu právě naopak, snímek stál čtvrt miliardy dolarů a na výsledku je to vidět. Jestli někde poznáte
Stantonovu animovanou minulost, jsou to vizuální stránka a technická řešení. Poté, co se děj přenese na Mars (zde zvaný Barsoom), se na diváka valí jeden opulentní, epický a velkolepý záběr za druhým. Prostě radost pohledět a kochat se.
Je fascinující sledovat, jak si tvůrci vyhráli a pohlídali si každičký detail povrchu planety a zjevu místních obyvatel. Některé záběry jsou naprosto dechberoucí a autorská fantazie v nich pracuje naplno; jde z nich velice snadno rozpoznat, kolika nápady režisér a jeho tým hýří. Vůbec se nedivím, že producenti náročný projekt přidělili někomu s animovanou průpravou, neboť takovéhle prostředí by obstálo v jakémkoli (nejen) pixarovském kousku.
Žel bohu kromě výpravy a vizuální / technické stránky už není co pochválit. Příběh totiž příliš nefunguje a ocitá se až na druhé koleji. Postavy se jen přesouvají z místa na místo, občas podstoupí nějakou bitvu, jinak ale nic.
Stanton se ani nemůže opřít o nějakou vybudovanou mytologii, o to víc selhává. V různých politických machinacích není problém se ztratit, protože nejsou dobře vysvětleny, stejně tak jako některé jiné věci (například to, proč Carter může na Marsu létat a ostatní ne). A aby toho nebylo málo, dialogy působí jako z laciného seriálu, někdy jsou až příliš křečovité a stejně jako celý děj dost nezajímavé a nezáživné.
Scenáristé se vůbec netrápili s tím postavy nějak propracovat a divákovi je přiblížit. Setkáváme se tak s primitivním rozdělením na hodné a zlé, nic a nikdo není uprostřed, což znamená, že zlí jsou opravdu úplně zlí a naopak. Od začátku až do konce. Po této stránce to připomíná některá fantasy z osmdesátých let, v nichž také vystupovaly jednoduché charaktery a dialogy byly strojené až banální.
Příliš se nepovedl ani casting.
Taylor Kitsch v ústřední roli postrádá větší charisma a herecké schopnosti. V jeho případě jde hlavně o to, aby chodil co nejméně oblečený a co nejvíce napínal bicepsy, které jsou poměrně hodně detailně zabírány. Stejně tak
Lynn Collins je jako jeho vyvolená místy dost prkenná a strojená a v dialozích působí nepřirozeně. I pro ni platí, že vypadá moc hezky a že pamatovat si ji budete zejména díky jejím hluboce modrým očím. A vztah mezi nimi? Je dost bizarní a nefunguje zdaleka tak, jak by (asi) měl. Vzhledem k tomu, že oba jsou pro film stěžejní, jde o zásadní problém.
Zbytek osazenstva nemá ve filmu dostatek prostoru, tudíž ani šancí předvést něco extra.
Mark Strong odvádí na malém prostoru svůj typický padoušský standard,
Ciarán Hinds je tu ještě méně a tváří se podobně jako v nedávném
Ghost Riderovi 2. Těšíte-li se na
Willema Dafoea, musím vás zklamat - jelikož ztvárňuje Marťana, není vůbec vidět. I v digitální podobě však zachycuje rozličné emoce a snaží se svou postavu prohloubit, za což mu patří dík, neboť se na to mohl klidně vykašlat.
Jak už jsme si zvykli, 3D je jen marketingovým lákadlem, neboť ani tady není nikterak zásadní. Prostorový efekt sice sem tam vynikne, ale není to nic, kvůli čemu byste si museli připlácet za lístek. Navíc i díky němu jsou akční scény zmatenější a nepřehlednější. Je škoda, že se v tomhle směru tvůrci víc nepředvedli, protože schopnosti a peníze na to evidentně měli. Příliš nepotěší ani přehnaná délka, která se vyšplhala na skoro dvě a půl hodiny. A to je při nudném příběhu a fádních dialozích opravdu hodně.
Snímek
John Carter: Mezi dvěma světy se nepovedl, na druhou stranu hodně záleží na tom, jak moc od něj očekáváte. Půjdete-li do kina co nejméně obeznámeni se vším, co s ním souvisí, možná nakonec nebudete tak úplně zklamáni. Ve výsledku jde totiž o průměrný hybrid ryze moderního sci-fi a jeho pojetí z osmdesátých let, kdy byl svět tak nějak víc naivní.
Český trailer filmu John Carter: Mezi dvěma světy