Málokdy se stane, aby americká verze úspěšného neanglicky mluveného snímku přišla takto rychle (zajímavý přehled amerických filmů založených na cizojazyčných originálech najdete zde). Švédská filmová adaptace (fakticky jde o seversko-německou koprodukci, ale spojení "švédský film" je prostě kratší, takže se ho budu i dále držet) prvního dílu trilogie Milénium měla premiéru 27. února 2009 a Hollywood přispěchal s vlastní produkcí už 21. prosince 2011. Pro českého filmového diváka, který si počkal až na lokální kinopremiéru, bylo to okno jen rok a půl dlouhé. David Fincher by samozřejmě netočil pouhý remake původní adaptace, a tím spíš je zajímavé, jak se obě filmová ztvárnění příběhu asociální hackerky Lisbeth Salander a novináře Mikaela Blomkvista liší, případně co mají společné. Upozorňuji, že článek obsahuje spoilery, takže se podle toho zařiďte. Název Český distribuční název je u obou filmových verzí totožný s tím knižním. V anglicky mluvících zemích byla kniha uvedena na trh jako Dívka s dračím tetováním, aby zapadala do stejně začínajících názvů zbývajících dvou dílů (Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda). Titulky Zatímco švédská verze Nielse Ardena Opleva obsahuje klasické úvodní titulky promítané do odvíjejícího se příběhu, Fincher jako by měl potřebu dokázat světu, že v něm ještě bije srdce umělce. Zatímco ve filmech poslední doby včetně toho nejnovějšího má čím dál menší potřebu se okatě předvádět (což někteří vnímají jako zrání a jiní coby jeho čím dál větší splývání s mainstreamem a smíření se s pozicí nájemného řemeslníka), tady jakoby do dvou a půl minutového bondovsko-matrixovského videoklipu (zde) zakonzervoval svoje stále exhibující ego. Poté už následuje snímek vizuálně jednoduchý, umírněný a ukázněný. Samozřejmě že jen relativně. Ona Klíčovou podmínkou úspěšnosti obou adaptací bylo samozřejmě obsazení hlavní hrdinky Lisbeth. Asociální dívka - žena, jejíž temné minulosti se v prvním díle Milénia dotkneme jen opravdu zlehka - má být na jednu stranu opravdu "divná", na druhou si k ní ale čtenář, resp. divák musí být schopen vybudovat vztah, oblíbit si ji. Noomi Rapace je z obou verzí Lisbeth ta křehčí. Napomáhá tomu i scénář, který se na rozdíl od americké verze snaží o výraznější oblouk ve vývoji její postavy. Lisbeth s Mikaelem mají ve švédské adaptaci více soukromých scén, Lisbeth více "taje", projevuje více emocí, je schopna se otevřít. U Finchera se Lisbeth v závěru velmi věcně ptá Mikaela, jestli může padoucha zabít, a jde z ní strach, protože to myslí smrtelně vážně. Rooney Mara divákovi nedá ani na chvíli zapomenout na skutečnost, že jde o psychicky velmi narušenou osobu. Noomi se v současnosti prohání v našich kinech ve druhém Sherlockovi, kde sice nemá moc co hrát, na druhou stranu takový Scottův Prometheus či nový snímek Briana De Palmy snad nabídnou více příležitostí. Rooney čeká vedle oscarové nominace minimálně stejně růžová budoucnost. On Mikael Blomkvist je v předloze neodolatelný děvkař, kterému k nohám padá prakticky každá sukně, včetně jedné z obyvatelek ostrova, kde vyšetřuje, což se do ani jedné filmové verze (naštěstí) nedostalo. Jeho přiznaný dlouholetý mimomanželský poměr se šéfkou Milénia Erikou taky ve filmech nemá prostor odpovídající předloze. Je zajímavé, že v americké adaptaci Mikael odejde od soudu pouze s peněžitým trestem, zatímco v domácí verzi si musí svou prohru v souladu s knihou odsedět. Švédský film navíc zdůrazňuje skutečnost, že Mikaela jako dítě několikrát hlídala právě zmizelá Harriet, takže jeho provázanost s Vangerovými je větší. V americké adaptaci toto úplně chybí. Mnohem zásadnější rozdíl v charakteru postavy přijde v závěru, kde je "švédský" Mikael zjevně rozrušen a nesouhlasí s tím, co Lisbeth provede při pronásledování vraha, byť se ji snaží chápat, zatímco ve Fincherově podání dává Mikael Lisbeth jasný souhlas k tomu, aby vraha zabila. Troufám si říct, že to by se Larssonovi moc nelíbílo... Není na škodu ještě zmínit skutečnost, že "strejcovský" Michael Nyqvist (kterého už si továrna na sny taky stačila všimnout) zdaleka nepůsobí tak "hollywoodsky" sympaticky jako Daniel Craig, který zjevně nestihl přibrat dostatečné množství kilogramů, aby dal zapomenout na svou bondovskou figuru. Když se Mikael zmiňuje, že není poslední dobou ve formě, věřit se mu moc nedá.
Adaptace Oba filmy se při převodu vrstevnaté předlohy cíleně soustředí pouze na detektivní pátrání, resp. příběh Lisbeth a Mikaela. Novinařina a úvahy o kořenech zla ve švédské společnosti jdou prakticky stranou. Kromě výše zmíněných příkladů se obě verze rozcházejí v mnoha dalších, drobnějších i zásadnějších ohledech. Bližší pohled odhalí odlišné přístupy k procesu adaptace. Třeba rozluštění biblického kódu má ve švédské verzi na svědomí Lisbeth a sama ho ještě před prvním setkáním pošle Mikaelovi (čili ona je iniciátorem vzniku jejich vztahu, byť ne zcela úmyslně), zatímco ve verzi americké se o to postará jeho dcera, která se stavila "náhodou" cestou na nábožensky zaměřený tábor, což může působit jako pěst na oko - jako postava určená jen k předání určité informace. Na druhou stranu scenárista už na začátku filmu na vánoční oslavě upozorní na Mikaelovu dceru a její náboženské období. To, že se dívka znova objeví ve filmu, pomůže jednak zdůraznit skutečnost, že Mikael je milující otec (a dělá z něj většího sympaťáka), a zároveň posune děj dál. Chvíli poté se v obou verzích Mikael zjeví ve dveřích překvapené Lisbeth - zatímco v té švédské je hlavně naštvaný, v americké rošťácky donese i snídani. A odlišný je mimo jiné i způsob, jakým se Mikael dostane k vrahovi. Zatímco ve švédské adaptaci je to důsledek neúspěšné výpravy do úplně jiného domu na ostrově, "americký" Mikael identitu vraha vypátrá paralelně s Lisbeth. Můžeme tedy říci, že americká verze se snaží jeho postavu udělat zajímavější, důležitější, aby vedle vyčnívající Lisbeth nezapadl. Zcela zásadně se filmy rozejdou v závěru - ani jeden z nich přitom nezůstane úplně věrný knize. Obě adaptace překvapivě "zlikvidují" Harrietinu sestru, která jí pomohla k útěku. Do Austrálie se navíc podíváme jen v Oplevově snímku, ve Fincherově vizi skončíme v zamračeném Londýně. Jestli švédský film končí s úsměvem, nadějí a useknutým knižním dovětkem, ten americký vás z kina vyprovodí ve chmurné náladě, stejné jakou má Lisbeth. Audio / video Oplevův snímek je natočený sympaticky přímočaře, bez nějakých zvláštních vizuálních kudrlinek. Což na druhou stranu připomene lepší televizní filmy - nepřekvapí tedy, že byla celá trilogie o rok později v rozšířené verzi uvedena také jako minisérie. Fincherův záměr byl podobný - žádné složité, na sebe upozorňující záběry, ba co víc, milovníci jeho "krásných" filmů, jejichž každé políčko by se dalo zarámovat a pověsit do obýváku, jsou znepokojeni z přirozeného svícení, kvůli kterému film vypadá dost "hnusně". Navíc zatímco v Oplevově verzi často svítí slunce, ve Fincherově Švédsku přinejlepším sněží a skrze mraky nepronikne ani paprsek. Co se hudebního doprovodu týče, švédská verze nabízí standardní (byť fungující) mix smyčců a elektroniky, soundtrack Trenta Reznora a Atticuse Rosse je nedílnou součástí zvukové stopy, nervní hudbou-nehudbou, jejímž úkolem není nic menšího než útok na divákovu psychickou rovnováhu. Zatímco předchozí spolupráce na The Social Network měla ještě hodně poznávacích znaků s tvorbou Nine Inch Nails, tady jde o hudební ekvivalent sestupu do pekla, jaké hrdinové poznávají. Nejčastěji se zmiňuje hučivý doprovod scény znásilnění, začínající a končící zvukem vysavače, ale to je jen jeden z mnoha příkladů rafinovaného splynutí obrazu a hudby. Násilí Oba filmy dostaly při uvedení v USA rating R (restricted), kdy diváci mladší 17 let mohou být vpuštěni do sálu pouze v přítomnosti rodičů nebo dospělé osoby. Jak je známo, Fincher oproti nijak vyměklému švédskému snímku opravdu ještě přitlačil na pilu a drsné scény znásilnění, Lisbethiny pomsty, záběr na rozčtvrcenou kočku nebo Mikaelovo dušení by děti opravdu vidět neměly. Muži v číslech Závěrem řeč čísel: Oplevův snímek trvá 146 minut, v rozšířeném sestřihu 180, Fincherův film má stopáž 158 minut. Rozpočet švédské verze byl 13 milionů dolarů oproti logicky štědřejší americké, která byla pořízena za milionů 90. Co se tržeb v kinech týče, severský snímek vydělal v USA jen 10 milionů (titulky prostě frčí jen opravdu výjimečně), zatímco celosvětově už solidní 104. Fincherův film ještě není u konce s dechem, na domácí půdě by mohl skončit kolem stovky, globálně se ještě uvidí. Američtí kritici hodnotili obě verze podobně - skóre na Rotten Tomatoes je v současnosti naprosto vyrovnané (86 % kladných recenzí), na Metacritic vede švédská verze v poměru průměrných hodnocení 76 ze 100 ku 71 ze 100 pro Fincherův snímek.