Život v blízkosti sociálního dna není snadný a lidi takto postižené rozhodně nepovznáší. To vše mistrně přibližuje nový český film režiséra a scenáristy Zdeňka Jiráského s názvem Poupata.
Napíšu to rovnou:
Poupata jsou mým kandidátem na nejlepší český film tohoto roku. Už dlouho jsem neviděl výpověď, která by výstižně, s bezprostředním vhledem přiblížila sociální poměry v jedné z nejchudších oblastí (není důležité, zda je to Mostecko nebo jiná lokalita) - a také jejich odraz v niterném ustrojení lidí, často rezignovaných či spíše bez širšího rozhledu i ambicí, upnutých na malicherné, sotva perspektivní tužby. O tom všem pojednává nový snímek dosavadního dokumentaristy
Zdeňka Jiráského Poupata, kterým tento autor (sepsal si i scénář) debutuje jako režisér hraného projektu.
Jiráský na sebe upozornil již dokumentem
Sladké mámení aneb Dovolená ROH jako tenkrát, kde postihl paradoxní skutečnost, že lidé si nechávají rádi organizovat vlastní dovolenou, dokonce si užívají kolektivního počínání i rituálů s ním spojených. Schopnost nastolit přesný, lakonicky sdělený postřeh patří k nejcennějším prvkům
Jiráského dramatického přístupu. Probleskoval i jeho předchozími pracemi, ať již vtělen do cestopisů (podílel se na cyklu
Nová cestománie) nebo dokumentů mapujících různá, převážně stinná místa naší současnosti:
Pomníky a památníky,
Mizející Praha,
Krušné domovy,
Gulášek za 750 milionů. Nalezneme však i zkoumavé průhledy do světa umění (
Asák,
Co se kýče týče).
Dokumentaristická průprava se příznivě odráží i na
Poupatech - a to jak ve výmluvné kresbě zvolených prostředí i postav s nimi spojených, tak v odmítnutí pevněji vyklenuté dramatické struktury ve smyslu jasně vedené syžetové linky. Zajisté, právě druhý aspekt by mohl být vykládán jako nedostatek, ale já v něm naopak spatřuji přednost, dovolující zachytit a zdůraznit neohraničenost, průběžnost zachyceného dění, které vlastně nemá počátek ani konec,
Jiráský jako by předkládal určitý jeho výsek, kdy do vylíčených událostí vstoupí, aby je vnímavě sledoval, a posléze je opustí, když podle svého mínění sdělil vše, co zamýšlel vypovědět.
V kruhu sociálního vyloučení tak nacházíme nejen jednotlivé české protagonisty, ale i vietnamskou rodinu, živící se stánkovým prodejem. Každá z postav tak po svém řeší svůj nezáviděníhodný osud, na němž stěží co dokáží vlastními silami změnit: spatříme zde závislost na hracích automatech, vedoucí k těžkému zadlužení i nepředloženým úmyslům se životní pojistkou, uklízečku, která spolu se svými vrstevnicemi neuměle secvičuje dávnou spartakiádní skladbu
Poupata, těhotnou dívku prahnoucí uniknout ze stísňujících poměrů i naivního hocha, jenž se zaláskuje do děvčete živícího se předváděním striptýzu v podřadných hospodách. Vidíme, jak dorůstající mládež nachází únik z bezvýchodnosti nikoli v chlastu (protože na ten jim chybí peníze), ale v "hulení" vlastnoručně vypěstovaných rostlinek. A samozřejmě neschází ani vykuk těžící z problémů svých bližních, ochoten jim půjčovat, ovšem za vyděračských podmínek.
Zdeněk Jiráský zachycuje všední dny a všední úkony svých hrdinů, těží z každodenní mizérie, z níž není úniku. Jeho tematické zakotvení může probouzet srovnávání například s podobně zacíleným
Mikem Leighem (jistě si pamatujeme jaková díla jako
Nahý), avšak
Jiráský nemá potřebu uchylovat se k expresivní stylizaci, ke křiklavému zdůrazňování protikladů a co chvíli vyostřovat konflikty. V
Poupatech naopak pracuje s jemně načrtnutou melancholií umocněnou i blížícími se vánočními svátky, které už dávno ztratily jakoukoli svátečnost.
Jeho obraz není útočný, prozrazuje soucítění s dojemně a někdy i trochu groteskně smolařskými hrdiny, kteří se nedokázali přizpůsobit prioritám dneška. Určitou souvislost bych spíše hledal s některými díly
Bohdana Slámy (například se
Štěstím), ale i ten začleňuje výlučné, mnohdy pitoreskní atrakce z obav, aby neztratil divákův zájem.
Jiráský si takové obavy nepřipouští a domnívám se, že
Poupata tím ani v nejmenším neztrácejí na přitažlivosti.
Vedle herecky sytých, ale nikoli zbytečně vyostřovaných portrétů (jak je pojednali
Malgorzata Pikus,
Marika Šoposká,
Josef Láska,
Jiří Maryško,
Aneta Krejčíková...) musím ocenit především
Vladimíra Javorského v ústřední roli hradláře Jardy. Dlouhovlasý, povětšinou zamlklý, vyzáblý muž, pohlcovaný stále silněji hráčkou vášní, tají před rodinou valící se pohromy - jak dluhy hrozící ztrátou střechy nad hlavou, tak ztrátu zaměstnání.
Javorský se zde vzepjal k jednomu ze svých životních výkonů, plně soustředěný na nenápadné prohmatávání pohnutek i rozpoložení svého nehrdinského hrdiny.
Postihl tiché propadání do tenat závislostí i bezradnost, upozornil na Jardovy hroutící se mravní zábrany, když zachytil, jak ve snaze vymanit se ze zoufalé situace nejen (zajisté i ve svých očích) selhává, ochoten uchýlit se k podrazu, ale že navíc mimoděk zavinil stěží odpustitelnou tragédii. (Všimněme si přitom, jak lehce a nenásilně režisér akcentuje přítomnost kolejí jako cosi stálého a současně nevyzpytatelného, ne zcela jednoduché překonávání železničního přejezdu akcentuje už v jednom z prvních záběrů.) Vetchá chůze, roztěkanost, kalný, místy až duchem nepřítomný pohled a žadonivě zaškrcený hlas, upnutý hlavně na sehnání mincí pro automat, to vše Jardu povyšuje na mnohovrstevně strukturovanou postavu, která se vymyká obvyklým hodnotovým schématům, která je rozehrána souběžně v polaritě oběti i viníka, aniž by poskytovala jednoznačné odpovědi.
Velký podíl na konečném výsledku má též na první pohled nevzrušivá kamera
Vladimíra Smutného, prodlévající občas až nehnutě u rozmlouvajících postav, nanejvýš podniká nenápadné jízdy mapující zvolené prostředí, ať již se jedná o bytové prostory, hospodu nebo hradlářskou místnůstku, nemluvě o nevlídné průmyslové krajině. Dynamika daná především střihovou skladbou vstupuje do vyprávění hlavně tehdy, pocítí-li
Jiráský potřebu vnést vzruch, ať již jsou to kolizní situace na železnici, pěstní konflikty nebo třeba vzrušené okamžiky během striptýzu.
Smutný vtiskl celému vyprávění pošmourný barevný přeliv, barvy jsou jakoby utlumené, zbavené slunečního svitu, i jejich pomocí se vánoční období mění v cosi dávno nefunkčního, v období matně slavené jen silou vyvanulých tradic.
Ano, úhelným prvkem celého filmu se stává vykořeněnost, doslova přežívání ze dne na den a ztráta jakýchkoli jistot, na nichž by bylo možné stavět vyhlídky do budoucna. Zůstává otevřenou otázkou, zda případný útěk jinam na takovém údělu něco změní, neboť se zakořenil jako nedílná, snad již ani neuvědomovaná součást se vším smířené existence.
Český trailer filmu Poupata