Kdybyste se na veselohru, jejíž název pro účely článku přeložím jako Ježíšek je neřád, zeptali vzorku náhodně oslovených Francouzů, stěží byste natrefili na někoho, kdo o ní jakživ neslyšel. Raritou by se stal i respondent, který ji viděl jen jednou. Podobně jako film Život je krásný, i mladší francouzský snímek kdysi prošuměl kiny bez většího zájmu a za svůj nynější status hýčkané vánoční klasiky vděčí každoročním televizním reprízám. Tím také veškerá podobnost s Caprovým melodramatem končí, neboť Ježíšek je neřád demaskuje svátky klidu a pokoje jako nervy drásající období přetvářky a skrývané úzkosti ze samoty. A ano, vážně je to komedie, nejbláznivější široko daleko. Chcete-li znát strašlivou pravdu o Vánocích, vězte, že statistiky je evidují jako období nejbohatší na takzvané bilanční sebevraždy. Čím agresivnější tlak na povinnost veselit se s bližními je vyvíjen na lidi, kteří jsou sami jako kůl v plotě nebo vědí, že jejich bližní jsou agresivní psychopati, tím silnější frustrace v nich vyvolává. O prvním případě ví své osamělý transvestita, který si říká Káťa (Christian Clavier), o druhém by mohla barvitě vyprávět Josette (Marie-Anne Chazel), ordinérní a nebezpečně těhotná obyvatelka rozpadajícího se přívěsu u pařížské dálnice. Oba na Štědrý večer vytočí číslo francouzské obdoby samaritánů a žádají pomoc. Zaměstnanci linky důvěry jsou ale také jenom lidé. Madam Musquin (Josiane Balasko) má co dělat, aby si před kolegy udržela vyrovnanou fasádu přísné nadřízené a nezhroutila se při pomyšlení na štědrovečerní večeři s rodinou své sestry, která ji jistě podrobí další kritické konfrontaci s vlastním staropanenstvím. Zajíkavá Therese (Anémone) mezi utěšováním klientů a humanitární pomocí malomocným (pro něž plete rukavice se třemi prsty) nesměle pošilhává po ženatém kolegovi Pierrovi (Thierry Lhermitte) a tiše doufá, že odchod šéfové jim konečně dá příležitost se sblížit. Jenže všechno, co se může pokazit, se pokazí. Pierre i Therese pod vlivem vánočního sentimentu poruší základní pravidlo linky důvěry - souhlasí, aby se Josette a Káťa zastavili osobně. Madam Musquin uvízne ve výtahu a je třeba ji vyprostit. Neodbytný bulharský soused Preskovič (Bruno Moynot) přináší nechutné kulinářské výtvory z darů své země, které samaritáni nemají odvahu odmítnout. Káťa dělá oči na Pierra a Josettin psychopatický druh Felix v kostýmu Santy Clause (Gérard Jugnot) jim všem mává před očima revolverem. Až příliš Štědrý večer se stane kolektivní zkouškou sebeovládání a to by v tom byl čert, aby neskončil nějakou tou vraždou. Pokud jste viděli libovolnou komedii s Christianem Clavierem z posledních dvaceti let a nepřešel vás humor, přijměte mé gratulace. Patříte-li navíc k menšině, kterou zlákal i poslední, deset let starý opus Jeana-Marie Poiré jménem Maurice to zařídí, hluboce smekám, protože máte větší odvahu než já. Oba pánové dosáhli vrcholu kariéry v roce 1993, kdy společně uvedli do kin bláznivou fantasy komedii Návštěvníci. Bilance čtrnácti milionů diváků jen ve Francii a popularita filmu sahající daleko za evropské hranice určily další směr, kudy se ubírat - jejich následující filmy tápavě zkoušely, jak blízko masám se lze přiblížit a nepřijít přitom o dobrou pověst. Hranici možného nakonec příznačně vytyčil americký remake Návštěvníci: Cesta do Ameriky, za který se pan režisér dodnes stydí a k další spolupráci s Christianem Clavierem se už deset let neodhodlal. Ve světle znalosti jejich pozdější práce mi tedy můžete a nemusíte věřit, že v 80. letech Clavier a Poiré psali a točili inteligentní, nápadité komedie (mimo jiné válečnou klasiku Děda se dal na odboj nebo satiru na východní blok Takhle to děláme v Moskvě) a že Ježíšek je neřád je z nich nejlepší. Z velké části jistě i zásluhou divadelní předlohy, kterou o několik let dříve společně napsali a mnohokrát sehráli všichni jmenovaní herci s výjimkou Anémone, toho času sdružení v komediální formaci Le Splendid. Poiré ale pro látku udělal mnohem více, než že ji pouze zaznamenal na celuloid. Skvěle si poradil s jednotou času a místa, která už svázala ruce i nohy nejednomu přepisu divadelní hry, nebál se text rabiátsky seškrtat na svižných 82 minut a z každého herce vytáhl to nejlepší, co jeho talent nabízel. Jediná věc, která by si zasloužila dotáhnout do konce, je příběh madam Musquin. Tato postava děj přibližně v polovině opustí, a jak dopadla její rodinná večeře, se můžeme pouze domýšlet. I kvůli její představitelce Josiane Balasko je to škoda. Christian Clavier se navzdory ženskému přestrojení nedopouští pištivé dikce ani gestických berliček, jak ztvárnit homosexuála, Thierry Lhermitte a Anémone sehráli přesvědčivě zápas svých postav mezi snahou zachovat si profesionální altruismus a vnitřní xenofobií, homofobií a sobeckými zájmy. Na hraně únosnosti se pohybují jen Gérard Jugnot a Clavierova tehdejší choť Marie-Anne Chazel jako párek ukřičených pobudů Felix a Josette. Pořád ale jde o odůvodněnou stylizaci v tradicích comedie de l´arte. Je to paradox, ale nic nezvyšuje hodnotu francouzských komedií více než umanuté natáčení hloupějších amerických remaků. Osud horší než smrt na sebe vzal v roce 1994 podobu Nory Ephron, ženy s pozoruhodným nadáním přetvářet osobitá filmová díla v líbivé tovární produkty. Mezi úspěšným (a nutno dodat, že přiznaným) vytěžováním McCareyho Nezapomenutelné lásky (Samotář v Seattlu) a romantickou reimaginací Lubitschovy satiry Obchod na rohu (Láska přes internet) stačila paní režisérka podrobit vivisekci i francouzského Ježíška. U publika ale tentokrát neuspěla. Remake Blázni a poloblázni se Stevem Martinem v Lhermitteově roli se nejistě potácí mezi snahou zachovat černý humor předlohy a přehodit mu přes ramena rodinně-romantický kabát podle střihu, jaký vyhovuje vkusu skalních příznivců paní režisérky. Výsledek ve skutečnosti nepatří k jejím nejhorším kusům, v porovnání s originálem jde ale pořád o kvalitativní propad o dvě třídy. Film i přes zajímavé kreace ve vedlejších rolích (zejména Lieva Schreibera jako nešťastného transvestity a Madeline Kahn v roli Josiane Balasko) skončil finančním fiaskem a jeho úloha v dějinách zůstává omezena na dokazování vousatého pořekadla, že když dva dělají totéž, není to totéž. Vive La France!
Blázni a poloblázni se nicméně pravidelně objevují na našich obrazovkách, zatímco francouzský Neřád se do české distribuce dodnes neprostřílel. Napišme si o něj Ježíškovi, třeba se letos dočkáme.