Stejně jako Sherlock Holmes nebo Robin Hood, i Tři mušketýři trpí nadbytkem filmových adaptací, které sahají od éry němého filmu až do současnosti. Má taková látka ještě co nabídnout? Je možné, aby se tvůrce neopakoval? Jak ukázal Guy Ritchie u Sherlocka Holmese, z klasické látky udělat vysokorozpočtový blockbuster, který se přes noc stane novou zaběhlou sérií, stále ještě jde. A právě v jeho šlépějích by nejraději kráčel také Paul W.S. Anderson, z jehož moderní interpretace známého příběhu strašně moc křičí velkolepost a snaha za každou cenu stvořit novou filmovou franšízu, která bude vydělávat desítky milionů dolarů po celém světě. Vsadil ale na ty nejokázalejší a nejprovařenější postupy, jak se zalíbit cílovému publiku. Příběh tří, resp. čtyř mušketýrů je přímo ukázkovým příkladem tzv. kinematografie atrakcí, kde nejde o to nějak napínavě vystavit zápletku nebo propracovat postavy. Důležité je, aby vše vypadalo strašně "cool", podřizovalo se moderním trendům a neustále diváka konfrontovalo s líbivými či velkolepými scénami, které ho mají zasadit do sedačky. Vše je komponováno jen pro efekt. Anderson, který si nejspíše vzal přestávku mezi svými oblíbenými adaptacemi videohry Resident Evil (čtyřka byla uvedena loni, pětka příští rok), používá naprosto stejný styl, který ustanovil posledně. Ani tentokrát se neštítí doslovného vykrádání jiných, známějších titulů, což platí i u soundtracku Paula Haslingera, který jakoby kompletně okopíroval melodie ze Zimmerových Pirátů z Karibiku nebo Sherlocka Holmese. Stejně jako Michael Bay používá kamerové oblety a oranžový kamerový filtr, Anderson se přímo fetišisticky vyžívá v předvádění 3D technologie a stylizovaných slow-motionech. Vzpomínáte si na akční scénu ze sprchy v Resident Evil: Afterlife? Takových v jeho novém filmu najdete nespočet, ale většina z nich se zaměřuje na Millu Jovovich (mimochodem režisérovu manželku), která v slušivém korzetu zvládá i ty nejtěžší akrobatické kousky. Nelze však rozpoznat, jestli je máme chápat jako sebeironii, nebo jsou opravdu myšleny vážně. Svými moderními postupy jde až nesnesitelně vstříc generaci (nejspíše nemyslících) teenagerů, kteří paří do zemdlení videohry a vyžadují jen další a další "wow efekt". O nic jiného vcelku u nových Tří mušketýrů totiž nejde. To, že řídký děj je výsadou dnešního hollywoodského blockbusteru, nemusím moc rozebírat. Ani Tři mušketýři, kteří by měli pravděpodobně vycházet a ctít známou předlohu, nejsou výjimkou. Na necelé dvě hodiny roztažený příběh tak vypadá jako přepálený díl epizodního seriálu, ve kterém jakoby jediný záměr tvůrců byl nás nalákat cliffhangerem na další díl. Vše ostatní jsou naoko poslepované scénky, v nichž se pohybují známé postavy z románu a jejich jediným údělem je vyvolat nějakou akci. Co na tom, že jsou jejich vztahy a činy nemotivované a psychologie nulová, když to všechno "vypadá tak dobře"? Kdo se chce babrat v logice, návaznosti scén a ruší ho byť sebemenší nesmyslnosti v ději, nejspíše si najde svůj "oblíbený" nenáviděný film. Jenže takový divák na Tři mušketýry jistě do kina nepřijde. Kdo opravdu bude věřit distributorům, že film „ctí reálie příběhu a své novodobé ztvárnění hodlá přiblížit výpravnosti původního literárního díla“, bude odcházet pravděpodobně velmi znechucen. Milovníci Dumasova románu nebo i dobrodružné klasiky Richarda Lestera z roku 1973 začnou nejspíše rovnou psát výhružné dopisy režisérovi. Film tohoto ražení ("stopadesátá variace na známý příběh") se srovnáním bohužel nevyhne a určitě by v mnoha případech vyšel jako poražený. Opravdu by ale bylo lepší Andersonovy mušketýry vnímat mimo kontext ostatních adaptací i díla samotného. Stačí ho přijmout jako pouhý hollywoodský blockbuster, do kterého se náhodně připletly rekvizity a postavy z jiného filmu a předstírat, že žádní jiní "mušketýři" neexistují. V tom případě je možné, že si jej jako konzumní divák pravděpodobně "provinile" užijete. Neustálé uhánění k nějakému nespecifikovanému cíli má totiž spád a dokáže svou bizarní náturou docela pobavit. Nuda je v tomto případě téměř nemožná, jediný stav, který lze naplno prožít, je tak znechucení, že někdo tak odporným komerčním způsobem zprznil slavnou předlohu. Pokud se takto za žádnou cenu necítíte, dostanete solidní blockbuster, nic víc. Pobaví, neunudí a rychle vyšumí. Andersonovi se překvapivě daří kočírovat akční scény, které občas vytrhnout z letargie nezajímavého scénáře obohaceného pár vtipnými bonmoty. Sice zde pořád mluvíme o scénáři klišovitém, předvídatelném a instantním, ale jeho zpracování je i přes jeho zvrácenou náturu překvapivě zábavné. K tomu přidávají také dobře vybraní herci, kteří si jsou vědomi, že hrají ve filmu, jenž se nebere vážně. S největší grácii si své role vystřihl trojlístek padouchů - Mads Mikkelsen jako Rochefort, Orlando Bloom jako Buckingham a Christoph Waltz jako proslulý kardinál Richelieu. Míra přehrávání je tak veliká (hlavně u herecké kreace Blooma), že dělá z výsledku vyloženě komedii. Kdo se naopak velmi snaží být velkým hrdinou, je docela překvapivě vybraný Logan Lerman (Percy Jackson ze stejnojmenného filmu) v roli D'Artagnana. Nejenže mezi ostatními mušketýry vypadá jako desetileté dítě s parukou, on i vůbec neumí hrát, přestože na sebe strhává veškerou pozornost. Nejhorší (nebo nejlepší?) na tom je, že ve filmu to vůbec nevadí a možná mu to i připisuje bodíky k dobru. Když už se totiž jedná o pokleslou zábavu, tak přeci pořádnou ne? Kdo naopak vůbec nevyčnívá jsou titulní tři mušketýři. Athos (Matthew Macfadyen), Porthos (Ray Stevenson, kterého si možná pamatujete jako vousatého válečníka z Thora) a Aramis (Luke Evans, jehož za rok uvidíme v Hobitovi) zůstávají v pozadí jako nepotřebné vedlejší postavy. Nemají žádné zázemí (snad kromě romantického vztahu Athose s Milady) a jejich úloha je jen přihrávat a zachraňovat D'Artagnana. Nakonec vás možná přivedou k zamyšlení, jestli vůbec někdy v hollywoodské produkci vznikl film, který se jmenoval podle postav sidekicků.

Český trailer filmu Tři mušketýři Je to klišé pořád opakovat, ale pokud od filmu nečekáte sofistikované umění a chcete jen na dvě hodiny vypnout mozek a pobavit se, nemůžete v žádném případě být zklamáni Pokud si zase rádi lámete hlavu nad zápletkou či interpretacemi díla a masová forma zábavy je pro vás terčem posměchu, určitě do kina mezi další "popcornožrouty" nezavítáte. Výplachy jako Tři mušketýři tady budou pořád a je jen na nás, jestli se rozhodneme přijmout jejich zvrácenou formu, nebo jimi budeme pyšně, ale bezvýsledně opovrhovat.