I norské filmy - vedle dánských a švédských - si začínají získávat pozornost svými tragikomickými průhledy do nitra různě narušených rodin, pod jejichž zdánlivě bezkonfliktní slupkou bují všelijaké běsy. Stačí pak drobný podnět, aby se provalily na povrch. Ale ani tehdy nedochází k nějakým drásavým konfliktům bergmanovského ražení, převažuje spíše trapnost počínání, neboť bezradní, nezakotvení hrdinové jsou málokdy schopni hlubší sebereflexe. Takové jsme je viděli ve filmech jako Domů na Vánoce, Bezva chlap nebo Kámoš (mám-li jmenovat aspoň ty uvedené v českých kinech), spatříme je rovněž ve snímku Happy, Happy. Český distributor - CinemArt - zvolil nejsnazší cestu, když se přiklonil k mezinárodnímu pojmenování, aniž by hledal výstižnější překlad původního názvu Sykt lykkeling, což lze přeložit jako Šíleně šťastni. Možná se obával podobnosti s jiným severským dramatem nazvaným Ukrutně šťastni (u nás ovšem uvedeným před třemi roky) a z toho plynoucí případné záměny. Ale budiž. Debutující režisérka Anne Sewitsky i scenáristka Ragnhild Tronvoll každopádně ukazují, jak pod zdánlivě spokojeným zevnějškem dvou náhodně se setkavších rodin, jedné starousedlé a druhé čerstvě přistěhované, vybublají skryté nespokojenosti, posedlosti, neřkuli úchylky, které vedou jak k neuvážené pomstychtivosti, tak ve výsledku k melancholickému smíření. Za často tragikomickým, navenek směšným hořekováním jednotlivých postav se skrývá nenaplněnost sexuálních tužeb, případně rovnou marně potlačované (homo)sexuální orientace. Souběžně navozené milostné vztahy vypovídají jedině o hledání toho, co v dosavadních svazcích chybí, o důstojnosti, o citové vřelosti, o bezdětném manželství s adoptovaným černošským chlapcem, o tíze ustavičného předstírání, že všechno je vlastně v pořádku. Prostoduše upovídaná Kaja (Agnes Kittelsen), jež možná až naivně přímočaře nabízí takříkajíc "srdce na dlani", strádá přehlíživým, byť laskavým nezájmem i podceňováním ze strany manžela (Joachim Rafaelsen), dokazujícího si své chlapáctví záhy zpochybněnou loveckou vášní. Nejspíš proto, v návalu náhlé sebelítosti a aniž by trpěla zábranami, se sama nabídne čerstvě přistěhovanému sousedu, zprvu překvapenému Sigvemu (Henrik Rafaelsen). Ten se naopak zdráhá přiznat, že by mu vadila neplodnost jeho ženy Elisabeth (Maibritt Saerens), s níž se nastěhoval do odlehlého koutu země kvůli její nedávné milostné avantýře. Důležitá je proměna Kaji: jakoby nalezne ztracenou nebo spíše nikdy nenabytou sebedůvěru, jak symbolizuje nejen prosazení v církevním sboru, ačkoli nejprve byla přesvědčena, že nemá žádné hudební nadání. Posléze je schopna vzít osud do svých rukou a konečně rozhodovat sama o sobě. Film se nijak nevyžívá v jakkoli dráždivých sexuálních výjevech, naznačuje, že sexualita není v severských společnostech vnímána jako tabu, tím méně jako vulgární přisprostlost. Režisérka, jež se mohla opřít o motivicky i v povahokresbách vícevrstevný scénář, se vyhýbá tomu, aby své hrdiny jakkoli soudila či dokonce známkovala. Nechává dění volný průběh, nesnaží se jej nějakým způsobem stupňovat, v poklidném tempu a v pomalu se odvíjejících, mnohdy statických výjevech zachycuje jednotlivé zápletky a jejich rozuzlení. Vyprávění se podřizuje snad až jakoby zpomaleným reakcím protagonistů, daným i mrazivou, zasněženou krajinou a krátkými pošmournými dny - vždyť příběh se odehrává kolem Vánoc. Režisérka spoléhá na všedně zařízené domky, s oblibou modeluje opakující se stereotypy v počínání, například pravidelné běhání, ale lze sem zařadit i docela bizarní, "politicky nekorektní" hry mezi Kajiným synem a zakřiknutým adoptovaným černouškem. Hrají si totiž, aniž by to však neslo jakýkoli další dramatický význam, na otroctví, o kterém se dočetli v jedné dějepisné publikaci... Happy, Happy si zaslouží uznání už pro vědomou (a proto možná někdy až moc chtěnou) všednost lidské existence, jak ji navodila kameramanka Anna Myking. Na zdárném výsledku se podílí i autenticky vyhlížející herectví nám neznámých interpretů. Jen trochu pochybností musím připustit kvůli přílišné izolaci obou rodin od okolí, neboť s vesnickou komunitou se setkávají vlastně jen při zkouškách sborového zpěvu.
Český trailer filmu Happy, Happy Také průběžně vřazovaná, ale přesto cizorodá čtveřice okravatovaných zpěváků, pějících nejspíš jakési spirituály snad související s příběhem (texty bohužel nejsou překládány), vytváří po dramatické stránce dosti samoúčelný svorník. Jen přílepkovitě vsouván nemá nic společného s ironií "kramářských zpěvů", podobně rámujících dávnou Schormovu tragikomedii Farářův konec.