Všechna klišé dokázal Luc Besson postavit na hlavu nebo jim dodat význam, který nikdy neměla. A když se nechtěl rýpat pod povrchem, dokázal ten povrch tak nablýskat, že tam, kde se Hollywood bral vážně, on nasadil nadsázku a všechny dokonale rozsekal a podmanil své vizi. Jenže pak se stalo něco, co od francouzského postmodernisty nikdo nikdy nečekal: propadl své jedinečnosti, megalomanství a... tady mezi námi si to můžeme říct, zmagořil. Založil si filmové studio EuropaCorp a začal chrlit hollywoodsky střižená béčka jako na běžícím pásu. Bohužel šlo ale o béčka s absencí všeho, co zdobilo jeho díla. Jsou to řemeslně sice dokonalé, ale tupoučké filmy, které uspokojí jedině diváka po lobotomii, puberťáka bez vkusu, kohokoliv po jointu nebo manažery po dni stráveném na brutálních jednáních s klienty. Protože tito lidé u něčeho potřebují vypnout mozek. Kdyby ten náš milý Luc Besson aspoň své vlastní filmy točil jako dříve, ale ony od doby Johanky z Arku prostě nestojí za nic (protože nejsou tak dobré jako ty dřívější, ani tak prosté jako ty, které produkuje). Na druhou stranu, jak už bylo řečeno, člověk si občas potřebuje odpočinout a takových lidí je více než filmových teoretiků, kteří se nedokážou smířit s tím, že jejich miláček se vydal směrem, který se jim nelíbí (anebo nechtějí veřejně přiznat, že sledují béčkové filmy). A je třeba si otevřeně přiznat, že tak jako komedie Adama Sandlera jsou subžánrem v žánru komedie, tak bessonovky jsou subžánrem v žánru akčním. A podle toho je musíme posuzovat. U bessonovek jde prostě o děj až v poslední řadě. Tím nejdůležitějším je spektakulární akce, které se zúčastní očím lahodný hlavní představitel (nebo představitelka), a pauzy mezi nimi jsou vyplněny krátkými dialogy, které se nezřídka odehrávají na komické notě a jejichž kvalitu by za nevalnou označili i "absolventi" mateřských škol. Protože Besson má stále na mysli divákovo pohodlí: Hlavně nemyslet! Někdy se to podaří na jedničku (96 hodin, Kurýr), jindy se i Luc utne (Wasabi, Fanfán Tulipán, Bez soucitu). To je prostě tvorba. Hloupé ale je, když tvůrce začne vykrádat sám sebe, nota bene když se začne pro inspiraci obracet do svých vrcholných děl. V ten okamžik si i lobotomik začne uvědomovat, že toto už někdy někde viděl a že ho nebaví se na to dívat znovu, zvlášť když je to horší. A to je právě případ Colombiany. Jeho hrdinkou je dívka, které v dětství padouši z Bogoty (ano, ti, co sjížděli sníh na saních o Vánocích) zabili před jejíma očima rodiče, a ona se tehdy rozhodla, že je pomstí. A tak cvičila, učila se být tvrdá a nemilosrdná a teď je tu, aby vykonala své životní poslání. Jak se ve filmu říká: "Je jako mlha pode dveřmi. Jako myš ve zdi. Nikdy nezaútočí přímo a neuvidíte ji, dokud nebude příliš pozdě. Je neviditelná." Je to prostě tvrdá holka. Navíc hezká holka, takže je klika, že pro diváka neviditelná není. Milovníci ženské krásy si tak vychutnají všechny ty fetišistické záběry na zpocené vyvalené tělo nádherné Zoe Saldany, která tu nemá hrát, ale zdobit. A zdobí na jedničku s hvězdičkou. Toto prostě v Colombianě funguje. A funguje v ní také ta všudypřítomná akce. Sice, jak už bylo řečeno, jsou tu mraky záběrů a nápadů, které už jste někde viděli, ale na druhou stranu je to všechno celé natolik dynamické a snímané z "bayovských" úhlů a stříhané "tonyscottovsky" nervním filtrovaným stylem, že to všechno šlape kupředu jako armáda zabijáků.
Český trailer filmu Colombiana A pokud !!!nezapojíte logiku!!!, budete mít pocit diváckého uspokojení. Jde sice o stejně hodnotnou krmi jako čínská polévka, ale na několik minut váš hlad zahnat dokáže. Takže: bráno v rámci žánru by to bylo za tři, ale v rámci bessonovek (těch nových, ne starých) je to klidně za sedm (a veřejně tu přiznávám, že mám rád Sandlera a béčka).