Hana a její sestry Allen musel kolem poloviny osmdesátých let zažívat nadmíru šťastné období. Jeho příběh životního tápání a hledání tří sester (Mia Farrow, Barbara Hershey, Dianne Wiest) a jednoho hypochondra (kdo asi) je na míle vzdálený bezútěšnosti takových Interiérů. Hrdinové jsou sice stejně zmatení a nejistí jako vždy, naděje na šťastný a nebo aspoň snesitelný konec ale existuje. Závěr filmu je tak opravdu nezvykle hřejivý. Snímek získal tři Oscary (scénář, nejlepší herci ve vedlejší roli Michael Caine a Dianne Wiest) a další čtyři nominace.
Láska a smrt Woody si dělá srandu z klasické ruské literatury, široké ruské duše, intelektuálů i Bergmana a Diane Keaton s ním zvládá držet krok. Není podmínkou mít přečtenou Annu Kareninu nebo Vojnu a mír, abyste se mohli skvěle bavit, ale pokud je znáte, tím líp pro vás. Soundtrack tentokrát velmi vhodně "obstarává" Sergej Prokofjev. Jedna z mistrových nejlepších raných bláznivých komedií a na hodně dlouho vlastně poslední. Umělecké touhy ho potom zahnaly vlastně až k tomu, co tu paroduje: ultravážnému bergmanovskému psychologickému dramatu Interiéry a dalším hloubavým a často do sebe zahleděným kouskům. I ostatní anarchistické komedie stojí za to: Seber prachy a zmiz, Banáni, Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) nebo třeba Spáč. Stejně šíleně vtipné (a vtipně šílené) jsou i u nás dostupné Allenovy sbírky povídek.
Manhattan Hold krásám New Yorku v černé a bílé. Manhattan není tak vtipný jako Annie Hallová, trošku moc moralizuje a dává zvláštní životní ponaučení (lepší nezkažená sedmnáctka než neupřimná a šílená starší intelektuálka), ale stejně anebo možná právě proto má stále svoje kouzlo. Nezapomenutelná je úvodní montáž s doprovodem Rhapsody in Blue George Gershwina, za srdce chytí i spousta dalších úchvatných záběrů. Velké jablko je právem nazýváno jedním z hrdinů filmu. Nominace na Oscara za nejlepší scénář a herečku ve vedlejší roli (Mariel Hemingway).
Manželé a manželky Protiklad všech romantických vyprávěnek končících pohádkovým "a žili šťastně až do smrti". Příběh dvou spřátelených manželských párů, kde dočasný rozpad jednoho zapůsobí jako roznětka pro ten druhý, je natočen rozpohybovanou ruční kamerou a používá násilných, viditelných střihů pro zvýšení dokumentárního dojmu, stejně jako scén, kdy jednotlivé postavy komentují pocity a události přímo do kamery. Mimochodem snímek vznikl několik let před vznikem hnutí Dogma, což svědčí o tom, jak progresivní Woody Allen byl. Ve filmu zazní hláška, že život nenapodobuje umění, ale špatnou televizi. Těžko říct, zda je tomu tak, zejména když ve filmu Allen zahoří láskou pro dvacetiletou studentku a ve skutečném životě v době uvedení Manželů a manželek zrovna prožíval rozchod s Miou Farrow kvůli vztahu s její adoptivní dcerou Soon Yi Previn. Což ale vůbec nic nemění na znamenitém a pravdivém vykreslení tragikomických manželských párů v jednom z jeho nejsmutnějších a nejlepších snímků. Oscarové nominace za scénář a herečku ve vedlejší roli (Judy Davis).
Purpurová růže z Káhiry Co by se stalo, kdyby se filmová postava rozhodla opustit stříbrné plátno a sejít mezi diváky? Pohádkové retro odehrávající se v době velké hospodářské krize ukazuje autorovu laskavější stránku a zároveň oslavuje film jako ten nejlepší způsob úniku před životními problémy. Což ovšem vůbec neznamená, že vám na konci nezlomí srdce. Woody tentokrát působil jen za kamerou. Nominace na Oscara za scénář. Z dalších dobovek se určitě vyplatí vyzkoušet i felliniovské Zlaté časy rádia nebo stylové Prokletí žlutozeleného škorpiona.
Tajemná vražda na Manhattanu Po skandálním rozchodu s Miou Farrow přišla Allenovi vhod lehká detektivní komedie. Do hlavní ženské role obsadil po mnoha letech opět Diane Keaton a složil láskyplnou poctu klasikám, jako jsou Wilderova Pojistka smrti, Hitchcockovo Okno do dvora a Wellesova Dáma ze Šanghaje. Snímek o tom, kterak pátrání po pachateli zdánlivě dokonalé vraždy dokáže oživit dlouholeté manželství, překypuje vtipem, šarmem a nečekaným napětím.
Vicky Cristina Barcelona Allenova tvorba je v posledních dejme tomu patnácti letech přinejmenším nevyrovnaná, k těm určitě zdařilejším snímkům patří spolupráce s kráskou Scarlett Johansson, která do jeho světa překvapivě dobře zapadla. Stejně jako filmařské toulky po Evropě i ona starého pána zjevně nabíjí energií. Hlavně Match Point - Hra osudu a právě Vicky Cristina Barcelona dokázaly zaujmout i širší publikum než obvykle a patří k jeho komerčně nejúspěšnějším dílům. Do topky jsem nakonec vybral barcelonskou prázdninovou romanci, která hýří překvapivou vášnivostí, energií a mládím. Obsazení mohlo být jen stěží lepší, Allen jako už poslední dobou pravidelně se před kamerou neobjevuje. Oscar pro Penélope Cruz.
Zahraj to znovu, Same! Allen zadaptoval svou divadelní hru, ale režii ponechal výrazně konvenčnějšímu Herbertu Rossovi. Hlavní hrdina je nejtypičtější Woodyho postava - neurotický intelektuál, kterého opustila manželka. Zápletka je postavena na tom, že balí ženy na rady svého imaginárního kamaráda Humphreyho Bogarta. Celá komedie je jeho velkou láskyplnou poctou Casablance a taky asi nejmainstreamovější a nejromantičtější počin vůbec. Jestli se Allena bojíte jako příliš intelektuálního tvůrce, kterému nebudete rozumět, zkuste na úvod tohle.
Zločiny a poklesky Allenovy "vážné" pokusy vždycky zaváněly úpornou snahou o to být vnímán jako seriozní umělec. Bez humoru ale ztrácel na osobitosti a stával se tak trochu křečovitým napodobitelem milovaného Ingmara Bergmana. Asi nejlépe se mu z této pasti podařilo vybruslit ve snímku, kde paralelně vypráví dvě dějové linie - smrtelně vážné drama a zároveň hořkou komedii. K propojení vlastně nedojde, až na samém konci se oba ústřední protagonisté setkávají. Snímek tak dospěje k nečekaně bezútěšnému závěru - dobří lidé dopadnou špatně, zatímco jiným projde i vražda. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to Woody Allen prostě viděl s lidstvem černě. Tři oscarové nominace za režii, scénář a herce ve vedlejší roli (Martin Landau).
ANKETA
