Režisér Jiří Vejdělek má na svém kontě pozoruhodné, umělecky ambiciózní filmy, jednou zdařilejší (Václav), jindy spornější (ROMing), avšak zdá se, že více jej oslovují projekty divácky vděčné, které aspirují na co největší návštěvnost. V ideálním případě takovou, která přesáhne milionovou hranici (s Účastníky zájezdu se mu to ještě nepodařilo, u Žen v pokušení již ano). V této linii pokračuje i komedií Muži v naději. Muži v naději opakují všechna osvědčená, bezproblémová klišé vieweghovsko-hřebejkovských filmů o vztazích mezi pohlavími, o vzájemných předsudcích a mýtech s nimi spojených, o nevěrách i lásce, o fanfarónství i nic si nenárokující oddanosti. Jiří Vejdělek k tomu přidává jediné: zjištění, že natrvalo nelze utajit vůbec nic. Všechny skutky jednou vyplují na povrch a budou zváženy, i když ve skutečně zlomových situacích nezbývá než se mlčky přizpůsobit situaci a zachraňovat vše, co ještě zachránit lze . Věčný donchuán Rudolf (v poněkud již vypelichaném, zmatnělém ztvárnění Bolka Polívky) si počet příležitostných milenek počítá doslova na stovky, aniž tuší, že jeho chápavá žena (Simona Stašová) nejenže ví o všech, ale navíc ještě o manželově zálibě fotit si, řekněme trofejně, jejich nejintimnější místa. Ale s porozuměním a nadhledem Rudolfovy libůstky toleruje, vědoma si toho, že z občasných výčitek svědomí může "kápnout" i cennější dárek. Naproti tomu Rudolfův zeť Ondra (Jiří Macháček předvádí další variantu svých osvědčených nekňubů) je rozhodnut své milované Alici (Petra Hřebíčková se typologicky do své postavy příliš netrefila) zůstat bezvýhradně věrný. Tchánovy zálety jej popouzejí, zvláště má-li je krýt, dokud se sám nezaplete se spíše vyzývavou než půvabnou Slovenkou Šarlotou (Éva Kerekes). A tím se spustí laviny zvolna se valících pohrom, mimo jiné prověřivších jak pevnost dlouholetých vztahů, tak zejména zjištění, že nevěra nebývá toliko mužskou záležitostí. [Pozor, odstavec obsahuje spoilery.] Na Muže v naději režisér nahlíží jakoby z jejich výsostně sebestředného pohledu, kdy si na některé věci prostě osobují právo, "protože už jsou od přírody takoví", zatímco u žen totéž posuzují daleko přísněji a dotčeněji. Ruda tak náhodně zjistí, že jeho tragicky zesnulá žena měla dlouhodobý poměr se svým masérem, hledajíc u něj větší něhu i porozumění, a v tragikomickém odhodlání se vypraví zmlátit jej, aniž počítá s tím, že narazí na dojatě vzpomínajícího slepce. A ani Ondrova choť nebyla bez poskvrny, jak se ukáže. A všimneme si zajímavého rozdílu: zatímco chlapy vidíme přímo při jejich milostných avantýrách, o (jednorázových) nevěrách jejich žen se to dovídáme tak říkajíc zprostředkovaně, ať již souběžně s manželem, nebo dokonce bez jeho spoluúčasti. Avšak zvažování mravních pochybení a někdy docela obratné žonglování s nimi nakonec není důležité, Vejdělek příběh utkal tak, aby jej mohl - s nevysloveným přitakáním proslulé radě doktora Plzáka ("zatloukat, zatloukat, zatloukat") - duchaplně uzavřít. Základní problém nenacházím v syžetovém ukotvení samém (na divácký hit aspirující dílo bývá zpravidla sázkou na jistotu, to lze sotva vyčítat), nýbrž v motivickém rozvrstvení a žánrovém rozkolísání. Režisér se pohybuje od mlsného pohlížení na kroutivé dívčí postavičky přes tragikomické zvraty (viz scénu, kdy Rudolf naštvaně rozsypá popel z urny, nebo Ondřejovo milostné okouzlení atraktivní milenkou) až k výsostně tragickým okamžikům. Jenže zaráží neschopnost uvážlivě a s lehkou rukou s těmito prvky nakládat. Právě z hlediska dramatické výstavby a jejího fungování nejzřetelněji vyvstává vyumělkovanost celého vyprávění, neživotnost jeho postav a zápletek s nimi spojených. S tím souvisí krajně povrchní začlenění příběhu do nějaké sociální reality, která se tu stává pouhou blýskavou kulisou - když připomenu v lecčems obdobně modelované anglické tragikomedie Kena Loache nebo Leighovy, ty diváka zavalovaly takovým množstvím přesně formulovaných postřehů o stavu společnosti i nitru lidí v ní živořících, až z toho mrazilo. Muži v naději zanechávají jedině rozčarování. Čím více se Vejdělek snaží vnášet legraci, případně dojetí, tím méně přesvědčivý je, tím více se mu tyto snahy vymykají z rukou. Příběh tudíž neplyne z logiky dramatického uspořádání, nýbrž bývá až těžkopádně a svévolně postrkován z autorovy vůle. Odevšad cítíme pach nalakovaného průmyslového výrobku a nováckých estrád.
Český trailer filmu Muži v naději Celé vyprávění se drolí do více či méně vypointovaných minicelků, někdy notně rozpačitých - viz třeba použití rozpálené žehličky namísto telefonního sluchátka. (A v prvoplánové doslovnosti a trapnosti tohoto vtipu, který přitom naznačuje pojetí celého filmu, nacházím zásadní rozdíl od podobného, avšak krásně rozvedeného gagu ve Vratných lahvích, kde byla elektrická konvice postavena na zapálený hořák. Noblesa této epizody pak zřetelně souvisí s noblesou celého vyprávění, noblesou, která u Vejdělka schází.) A ani osvědčené hvězdy v hlavních rolích to nezachrání.